Vývoj na politické scéně nepostrádá dynamiku. Formují se dva tábory s odlišnými pohledy na domácí i zahraniční politiku, což vyvolává dříve nemyslitelná spojenectví. K nejbizarnějším patří přibližování populistického hnutí ANO k okruhu Václava Klause. Není však bezproblémové, jelikož bývalý prezident podporuje hlavně SPD.
„Jste stále ta ODS, kterou založil 20. dubna 1991 Václav Klaus? Jste to vy? Chudák, ten musí být z toho na prášky,“ vzkázal Andrej Babiš občanským demokratům minulý týden při jednání Poslanecké sněmovny, když kritizoval Fialovu vládu.
Největší polistopadové zlo
Nebylo to poprvé, kdy se šéf ANO přihlásil k názorům bývalého prezidenta. Před rokem spolu zapózovali na konzervativní konferenci v Budapešti, zaštítěné maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Její účastníci ovšem měli ke konzervativcům typu Reagana a Thatcherové hodně daleko.
O tom svědčí i pozvání populisty Babiše a předsedy pražské SPD Josefa Nerušila. Šéf ANO tehdy koketoval s konzervativní rétorikou a ostře kritizoval Evropskou unii. Přiznal, že některé Klausovy názory na EU časem sdílí. Není to ovšem tak dávno, co prosazoval přijetí eura a hájil Green deal.
Od té doby rád používá zakládajícího předsedu ODS kvůli vymezování proti Fialovi. Připomněl, že „Václav Klaus musí být značně smutný“ z odklánění ODS od jejích hodnot, čímž poukazuje na jeho častou kritiku svých nástupců.
Babišovo ohánění Klausovými postoji je účelové a nedůvěryhodné. V září 2011 poprvé veřejně vystoupil v rozhovoru pro Hospodářské noviny, kde poukázal na „korupční sítě v okolí prezidenta“. Rozhořčilo jej jeho televizní vystoupení.
Později v předvolební knize „O čem sním, když náhodou spím“ přiznal, že Klausův rozhovor byl impulzem, aby založil hnutí ANO. „Tehdy jsem si řekl, že ho aspoň přetavím v něco užitečného, protože už je načase s tou situací v zemi něco udělat.“
Babiš nemohl bývalému prezidentovi přijít na jméno od té doby, kdy v roce 2010 vetoval podporu biopaliv. Naznačoval, že za vetem stála korupce, kterou u policie nedoložil. „Největší polistopadové zlo by mělo poprosit český národ o odpuštění za to zlo, co tady vykonalo za 24 let své politiky,“ reagoval v lednu 2014 na prezidentův novoroční projev.
Klaus původně oplácel stejnou mincí, když označil „všechno strašně zjednodušující strany, které nejsou stranami, ale hnutími“ za „konec polistopadového režimu“. Měl tím na mysli ANO postavené na několika marketingových frázích.
Sbližování klausovců s ANO
Později však docházelo ke vzájemnému sbližování, extendujícímu po zahájení ruské agrese. Klaus volil Babiše ve druhém kole prezidentských voleb a jeho okruh začal propojovat ANO s SPD s jediným společným jmenovatelem: Ukončit vládu Petra Fialy.
Toto pragmatické spojenectví má ovšem svoje slabiny. Klaus se časem zradikalizoval a nejlépe mu vyhovuje hnutí SPD Tomia Okamury. Nevadí mu ani jeho krajně levicový koncept přímé demokracie, jejíž principy dříve zásadně odmítal.
Klausovi konvenují jeho silné protizápadní a protiukrajinské akcenty. Připadá mu v tomto směru autentičtější než ANO, jež se sice podobně jako SPD pokouší oslovit antisystémové a proruské voliče, ale zároveň nechce vystoupit z Unie a NATO. To je program Okamury a jeho „klausovského“ lídra v čele eurokandidátky Petra Macha.
Klausova skupina nejspíš nadále Babišem pohrdá už jen kvůli jeho obojakému přístupu k Bruselu a striktnímu přístupu ke covidové pandemii. Jeho momentální voličská podpora se jí ale hodí k posílení vlivu tzv. „vlastenecké scény“, naslouchající po Ficově a Orbánově vzoru Putinovým mocenským zájmům.
„Volby budou soubojem o souhlas či nesouhlas s politikou Fialovy vlády a s – Českou republiku poškozující – silnou podporou, kterou dává Fialova vláda Ukrajině. Voliči budou mít možnost volbou Vaší strany vyjádřit, že oni válku nechtějí,“ pozdravil Klaus volební sněm SPD, který potvrdil Okamuru v jeho čele.
Rozkol v opozici
Jenže všechno má své meze. Na sněmu SPD vystoupil i Miloš Zeman, který přímo vyzval k vládní koalici mezi ANO a SPD. Okamura se přitom v kandidátském projevu vůči ANO ostře vymezoval a stavěl ho přístupem k Ukrajině a EU do jedné roviny s vládou.
„Nedokážu si představit s ním být v koalici, neustále utočí na hnutí ANO, lže o nás. Je to člověk, který nedrží slovo. Kromě toho chce vystoupit z NATO a Evropské unie a na tom se s ním určitě neshodneme,“ reagoval Babiš.
Vzhledem k nestálosti jeho názorů to nemusí nic znamenat, a také není jasné, zda je tím vyloučena hypotetická tolerance menšinové vlády ANO. Přesto je zatím jediným výsledkem tlačení na pilu obou bývalých prezidentů rozkol v parlamentní opozici.
Podobně rozporná je Babišova empatie ke Klausovi. Pokud dnes Klaus preferuje antisystémové hnutí SPD, je to spíš projev osobních animozit, než ústupu od původních programových hodnot ODS.
Mezi ně vždycky patřilo zapojení země do západního světa, zejména západní Evropy, a co nejrychlejší uzavření obranného a vojenského spojenectví v NATO. Nyní Klaus podporuje radikály, kteří chtějí západní spojenectví opustit.
Falešný klam
O Klausově rozporuplnosti svědčí i jeho nedávná kniha, drtivě kritizující vládu. Odmítl prakticky vše, co dělá. Zopakoval několik tezí, pod které by se pravicový volič mohl podepsat, a zatleskala mu stále se tenčící skupina nekritických fanoušků.
Chce zásadní systémovou změnu - méně státu a regulace, vyrovnané rozpočty, radikální snížení vládních agend a počtu úředníků, rozvolnění zákoníku práce, snížení daní, reformu školství, zdravotnictví a důchodů… Z několika důvodů je to jen falešný klam.
Kromě líbivých hesel nenabídl konkrétní kroky, jak systémovou změnu uskutečnit a rozpočtově vybalancovat. Sám přiznává, že k jejímu uskutečnění „nejsou lidi“.
Klausovy plány negují jeho praktické kroky. Spojuje se s populistickými hnutími (ANO, SPD), které nemají s tržními principy nic společného a prosazují pravý opak. A to včetně zahraničních autokratů vyznávajících silnou roli státu Orbána a Fica.
A konečně se nabízí otázka, proč Klaus řadu těchto cílů neuskutečnil, když byl předsedou vlády. Když z ní na podzim 1997 odcházel, napsal v té době místopředseda ODS Miroslav Macek analýzu „Krize důvěry“.
ODS podle něj pod Klausovým vedením ustoupila od svého původního programu, díky kterému získala pověst konzervativní strany. Později připustila vznik „bankovního socialismu“, pokoušela se direktivními zásahy do ekonomiky dosáhnout hospodářského růstu, ustupovala zbytečně sociálním požadavkům, zanedbala transformaci neekonomických oborů, neúměrně protahovala privatizaci, a zároveň ztratila dynamiku.
Co nám to dnes připomíná? Až se zase bude Babiš licoměrně ohánět Klausovým zklamáním, měli by si oba nejdřív připomenout vlastní názorové veletoče a nedostatky. Otázka, kdo se zpronevěřuje původním hodnotám, je mnohem složitější.
