Debata nad válkou v Pásmu Gazy se v Česku vymkla ze všech možných kloubů. Podobně jako to bylo v covidu, i v tomto případě se společnost vyhranila natolik, že není možné spolu debatovat. Každý, kdo podporuje Izrael, je označen za genocidu páchajícího sionistu, každý, kdo projeví lítost s Palestinci, je označen za teroristu a antisemitu. Je potřeba silně ubrat plyn na obou stranách. Válka v Gaze napáchala nevratné škody jak na lidských životech, tak i reputaci Palestinců a Izraelců. A Česká debata ani jednomu z nich nepomáhá.
Rozhodně jsem nemlčel 7. října. Bestiální útok několika teroristických organizací vedený Hamásem jsem samozřejmě odsoudil a odsoudím ho vždy. Po této větě nepřijde žádné „ale“, které by popřelo význam předcházejících slov. To, co se stalo, byl největší masakr židovského obyvatelstva od 2. světové války. K masakrování žen a dětí se přidaly i stovky obyčejných Palestinců, které vtrhly do domů překvapených Izraelců, rabovaly, kradly zemědělskou techniku a oslavovaly zohavená těla účastníků hudebního festivalu Supernova, která příslušníci Hamásu vláčeli Gazou.
Tehdy bylo na místě podporovat Izrael. Zároveň jsem mu nezáviděl jeho pozici. Odveta prostě musela přijít. Počítal s ní i samotný Hamás, který kvůli tomu celý masakr způsobil a který je hlavním viníkem všech civilních obětí v Gaze. Mučit, znásilňovat a zabíjet Izraelcům ženy a děti je to největší trauma, které jim jako národu můžete způsobit. Bavil jsem se s několika Izraelci a ta hrůza byla téměř nepopsatelná slovy. Odveta proto musela být drtivá. Tady to „ale“ už přijde. Každý, kdo se považuje za přítele Izraele, a já se za něj považuji, by mu měl umět říkat i nepříjemné věci. V tomto případě to je prosté: „To už stačí.“
To už stačí
V Reflexu jsme Izrael vždy jasně podporovali. Vydali jsme dokonce speciál, který byl tomuto státu věnován. Popisoval jeho vznik i nemalé přispění Čechů k tomu, aby přežil hned první válku v roce 1948 i ty následující. Osobně jsem natáčel rozhovory s pamětníky. Když začala současná válka v Gaze, v prvních týdnech jsme vyvraceli lži, které vypouštěl Hamás a které byly namířeny proti Izraeli a jeho armádě. Vysvětlovali jsme, že veškerá čísla o obětech pocházejí přímo od ministerstva řízeného Hamásem a že v prvních týdnech odporují realitě i zdravému rozumu. Tehdy neověřenou propagandu Hamásu třeba o útoku a obětech v nemocnici Al-Ahlí. Momentálně se už ale válčí 25 týdnů a destrukce civilní infrastruktury nabrala takových rozměrů, že i bez čísel Hamásu je jasné, že pod troskami jsou desetitisíce obětí, z nichž velkou většinu i kvůli demografické křivce tamní populace tvoří děti. Proto je na místě Izraeli říkat, že to už stačí.
Projevit s těmito oběťmi soucit a lítost není antisemitismus. Je to lidskost. Za jejich smrt je nejen odpovědný Hamás, ale i izraelská armáda a Benjamin Netanjahu. Izraelský premiér je terčem ostré kritiky ve vlastní zemi. Protivládní protesty se rozhořely pár týdnů po začátku války a jejich intenzita sílí dodnes. Hlavně i kvůli tomu, že nejsou jasné cíle, jaké izraelská armáda má. Zabíjet vůdce teroristů je cílem legitimním a dosud úspěšným, co se ale nedaří, je návrat izraelských rukojmí. Postup armády tomu ale nepomáhá, v troskách budov a tunelech Hamásu několik rukojmích už zahynulo. Jednání se nedaří. Ano, teroristé si kladou absurdní podmínky, ale záchrana izraelských životů by měla být absolutní prioritou. A tomu tak prostě není. Na protestech to říkají i samotní Izraelci. Proto je na místě Izraeli říkat, že to už stačí.
Noví mučedníci
Utrpení lidí v Gaze je kapitálem teroristů Hamásu. Viděli jsme v minulosti různá falešná videa, kde vytvářejí falešné oběti a teroristé se na nich vydávají za humanitární pracovníky, lékaře či novináře. To ale tímto konfliktem přestává být relevantní. Ta škála lidského utrpení je natolik masivní, že před ní musíme přestat zavírat oči. Při jednotlivých leteckých úderech používal Izrael tzv. klepání na střechu, tedy že do domu udeří střelou bez výbušné nálože, aby za pár minut s chirurgickou přesností sesunul několikapatrový dům k zemi. To už se ale po 7. říjnu neděje a z většiny Gazy jsou neobyvatelné trosky připomínající města z druhé světové války po kobercovém bombardování. Gazané se tak koncentrují do statisícových až milionových uprchlických táborů, kde hlad, nedostatek vody a nemoci zabíjí stejně jako údery izraelské armády. Proto je na místě Izraeli říkat, že to už stačí.
Izraelsko-palestinský konflikt je asi nejsložitější geopolitickou situací v dějinách lidstva. Palestinci odmítli několik nabídek vlastního státu s vidinou, že mohou mít víc. Izraelci zase budují nelegální osady na Západním břehu. Vlastní zájmy v regionu má celý arabský svět, USA, Rusko i Evropa. Řešení je v nedohlednu a není ambicí tohoto článku jej najít. Stejně jako by tuto ambici neměly mít naše debaty na sociálních sítích. Není to fotbal, abychom si vybrali jednu stranu a té freneticky fandili. Kritika nerovná se nepodpora. Musíme přiznat Izraeli právo na přiměřenou obranu za trauma způsobené 7. říjnem, stejně jako musíme soucítit s lidmi v Gaze. Jsou to všechno lidé, ne jen prázdné znaky v našich statusech. Proto je na místě Izraeli říkat, že to už stačí.
Klus napáchal víc škody než užitku
Chápu tedy potřebu umělců a osob veřejného života se ke konfliktu vyjádřit. Stejně jako chápu potřebu některých lidí odsoudit jejich formu. Tomáš Klus natočil naprosto příšerné video, kterým napáchal zřejmě víc škody než užitku. Jsem přesvědčen, že český zpěvák není antisemita, jen vycházel z velké části z antisemitských zdrojů. Jeho naivita tak lidem v Gaze uškodila, protože se stejnou intenzitou prohlášení, se kterým přišel, mají jiní potřebu se vůči němu vymezit. A to je škoda, protože to, co říká, není v jádru špatné, jen má pochybné argumenty. A symboly. Používat červenou ruku se srdcem je hloupost a ignorance, která škodí dobré myšlence. Vzhledem k problematice konfliktu je potřeba vybírat symboly velmi citlivě a postarat se o to, aby náhodou nepřipomínali pogrom, při kterém Palestinci vyřízli izraelskému vojákovi srdce z těla a producírovali se s ním po ulici.
Osobně mě mrzí, že iniciativu českých umělců a lidí z veřejného života „vede“ v tomto ohledu právě Klus. I kvůli němu se protest na cenách Anděl nesetkal s pochopením, ale s hněvem většiny společnosti. Klus neměl s konfliktem nic společného, dokud nezačal křičet v autě do telefonu. Máme tu ale jiné osobnosti, kterých se válka osobně dotýká a ty by měly mluvit a být slyšet. Je dobře, že je do médií zván Jordan Haj, který v regionu vyrostl, má arabského otce a izraelský pas. Rozhodně má co říct, přemýšlí o té situaci celý život, protože byl jejím přímým účastníkem a jeho slova mají hlavu a patu. A stejně tak se pod petici podepsala celá řada osob, kterých si velmi vážím a vážit budu nadále. Iniciativa osobností za mír v Gaze je neohrabaná, kostrbatá a se špatnými symboly. Je ale hloupé ignorovat to, co někteří z nich říkají. Tím zároveň netvrdím, že v táboře volajícím po míru nejsou i vyložení antisemité. Jsou. Jsou v Evropě, USA i Česku. Nenávist vůči Židům je opět ve světě na vzestupu. To je odporné a proti tomu musíme ostře vystupovat. Volání po míru v Gaze ale není antisemitismus.
Nechci a nebudu válku v Gaze srovnávat s válkou na Ukrajině. Nejde to, je tam příliš mnoho rozdílných faktorů. Je tam jen jedna společná věc. Měli bychom volat po míru směrem k útočícím stranám. Tedy směrem k Rusku, které by mělo odtáhnout ze suverénního státu, omluvit se, potrestat válečné zločince a zaplatit reparace. A taky směrem k Izraeli, i když počátek války byl protiútokem na výpad Hamásu, nyní už se jedná o ryze útočnou kampaň. Zároveň je potřeba hlasitě dodat, že státní zřízení v Izraeli má k dikatuře Kremlu velmi daleko. Můžeme svobodně kritizovat izraelské politiky i armádu. Politici i vojáci se hněvu místních lidí a novinářů vystavují na tiskových konferencích a demonstracích. Skládají účty ve volbách, v zemi je regulérní opozice. Nic z toho v Rusku možné není, stejně tak jako v Pásmu Gazy.
V době, kdy toto píšu, zasáhla izraelská armáda humanitární konvoj rozvážející potraviny v Gaze. Ostře to kritizoval i prezident Biden. Izrael začíná válkou ztrácet spojence a přátele. Proto by mělo válčení ustat a začít jednání o tom, co bude s Gazou dál. Na její obnově se musí podílet i arabské státy a je v nejvyšším zájmu Izraele, aby to bylo co nejdřív. Není to fér, ale to život málokdy bývá. Třeba se pak podaří zachránit ještě pár rukojmích i obnovit důvěru spojenců, která je pro přežití Židů v regionu naprosto nutná. Proto je na místě Izraeli říkat, že to už stačí.
