Zatímco Západ šokují nové a nové záběry brutální agrese Hamásu, Rusko si zve jeho zástupce k jednacímu stolu a snaží dojednat příměří, na které ale nikdo rozumný nemůže přistoupit. Vztahy Moskvy s Palestinci mají fundament v dobách hlubokého komunismu a dodnes kvetou jako protiváha demokratického světa. Budou hrát roli v mírových jednáních?
Když se v Moskvě objevila v minulých dnech delegace palestinského teroristického hnutí Hamás na pravidelných jednáních, vzbudilo to v západním světě šok. Na sociálních sítích se vynořilo množství teorií o spiknutí a dlouhých ruských prstech za invazí 7. října do Izraele. Izrael vyzval Rusko, aby delegaci vykázala. Skutečnost je ale o něco prostší. Představitelé Hamásu jezdí do Moskvy konzultovat pravidelně už bezmála dvě desetiletí, přičemž ani vliv Ruska není tak silný, jak by se na první pohled zdálo.
Delegaci vedl jeden z čelných představitelů Hamásu Músá abú Marzúk, za ruskou stranu jednal náměstek ministra zahraničí Michail Bogdanov. Abú Marzúk se pak sešel i s náměstkem íránského ministra zahraničí Alí Bágherím Kaním, který rovněž přijel do Moskvy. „Prioritou Teheránu v jednáních se zahraničními stranami je okamžité přerušení bojů, poskytnutí pomoci palestinskému lidu a zrušení represivní blokády Pásma Gazy,“ citovala ruská agentura TASS z íránského prohlášení.
Co se na schůzce vlastně dojednalo, není úplně jasné. K dohodě o příměří by bylo potřeba především zástupce Izraele a ten přítomen nebyl. Nejsou zprávy ani o tom, že by se podařilo dohodnout propuštění nejméně tří rukojmí, které mají ruské občanství (v těchto případech současně s izraelským). Rusko také nijak neřeší, že při útocích Hamásu zemřely dvě desítky jeho občanů a sedm zůstává nezvěstných. Něco takového by se u kteréhokoli západního státu neobešlo bez protestů, v ruské tradici je ale starost o životy až sekundární či dále v pozadí. Politické zájmy mají přednost.
Mezi Izraelem a Palestinci
Na Blízkém východě má Rusko řadu želízek v ohni – jak tradiční vztahy s arabským světem, tak i krajanské vazby na Izrael, kam se převážně v minulých 35 letech vystěhovalo několik stovek tisíc občanů SSSR a Ruska.
Komunistické režimy využívaly arabského světa ke své rivalitě vůči Západu. Do doby, než se k moci dostal Michail Gorbačov, byla situace jednoduchá – Izrael držel celé teritorium včetně dnešního Pásma Gazy a Západního břehu a státy východního bloku podporovaly palestinský odboj. Do roku 1967 neměl SSSR diplomatické styky s Izraelem a udržoval je, jak píše portál Meduza.io, jen neformálně. Klíčová tu byla postava Jervgenie Primakova, který byl koncem devadesátých let ministrem zahraničí (1996–1998) a premiérem (1998–1999) Ruské federace. Primakov (zemřel v roce 2015) byl mimo to i výborným arabistou a znalcem východu, přičemž dokázal své znalosti přetavit do kontaktů.
V šedesátých letech působil na Blízkém východě jako dopisovatel stranických novin Pravda či později agentury TASS, přitom se ale z příkazu ústředního výboru komunistické strany věnoval tajné diplomacii. Mimo jiné i udržování vztahů s Izraelem a Palestinci.
V roce 1991 se Primakov stal šéfem vnější rozvědky následnického státu SSSR Ruské federace. Mělo to vliv na základní udržování kontaktů, protože čtyři roky před tím už vznikl Hamás jako pobočka Muslimského bratrstva, s nímž se ale později rozešel. Až do roku 2006 ale byly vzájemné vztahy s Ruskem chladné, protože ruská diplomacie rozvíjela vztahy s Izraelem. Ještě v roce 2004, když už stál v čele ministerstva zahraničí Sergej Lavrov, Rusko ostře odsoudilo atentát sebevražedného útočníka ve městě Beer-Ševa, kde zemřelo 17 lidí.
Vztahy se radikálně oteplily od ledna 2006, kdy strana vytvořená Hamásem zvítězila ve volbách do palestinského parlamentu a radikální hnutí se stalo legitimní politickou silou. I když šéfem palestinské autonomie je Mahmúd Abbás z hnutí Fatah a tato partaj má stále pod kontrolou Západní břeh, Hamás vládne v Gaze a má mezi Palestinci značnou popularitu. Z toho titulu byl pro Rusko zajímavý, a tak se už od roku 2006 pravidelně konají schůzky zástupců Hamásu a ruského ministerstva zahraničí.
Rusové také nikdy nezařadili Hamás na seznam teroristických organizací, jak například učinili s afghánským Talibanem, přestože i s ním udržují styky. To se dnes hodí, protože není nutné tuto skutečnost jakkoli připomínat a jsou volné ruce ke vzájemným stykům.
Putin mírotvorcem
V minulé dekádě přišlo ještě jedno ochlazení vztahů, a to roku 2011 při vzniku nepokojů v Sýrii. Hamás se postavil na stranu opozice proti Bašáru Asadovi. Motivovalo ho k tomu jak religiózní naladění syrské opozice, tak postoj jeho hlavního sponzora Kataru. Vedení organizace se poté přestěhovalo z Damašku do Kataru. Paradoxně se tak Hamás ocitl na jedné lodi s Izraelem, který rovněž potají podporoval syrskou opozici. Rusové ale stáli za Asadem a zhruba od roku 2016 svoji podporu posilovali a spolu s Íránem pomohli Asadovi přežít.
V Gaze donedávna působilo ruské kulturní centrum Kalinka v režii Primakovova vnuka, někdejšího reportéra ruské státní televize Jevgenije Sandra, nabízelo například kurzy ruského jazyka. I přes občasné roztržky se ruská diplomacie vlivu na Hamás nikdy nevzdala. Snaží se vystupovat jako prostředník jak v čtyřstranných jednáních mezi Hamásem, Fatahem, Islámským džihádem a Izraelem, tak vyjednávat přímo s Hamásem. Příliš úspěchu to nepřináší, protože tu jsou vlivnější hráči – především Egypt, který jako jediná třetí země kontroluje přístup do Gazy. A to je velmi cenná deviza. Znamená to například, že i zbraně ve větším množství mohou proudit jen s jeho svolením, stejně jako ranění bojovníci či představitelé bojujících frakcí za účelem jednání – jiná cesta neexistuje.
Vladimiru Putinovi ale přišla válka v Izraeli jako dar z nebes. Dění v Gaze zastiňuje události na Ukrajině a zprávám o ruském ostřelování civilistů věnuje svět o dost menší pozornost. Vyjednávání je také pro ruského vůdce šancí zlepšit na Západě hodně polepenou reputaci a prolomit izolaci. Pokud by Rusko uspělo a díky němu se uzavřelo příměří, přineslo by to však sérii aspektů, které nejsou úplně s našimi zájmy.
Zcela jistě by to znamenalo posílení pozice Putina doma i to, že by se s ním možná zase začali opatrně bavit někteří západní lídři. Ve třetím světě a zejména v muslimských zemích Blízkého východu či Afriky by stouply již tak značné sympatie k Rusku jako k jediné zemi, která se umí postavit „nenáviděnému Západu“. Jakékoli příměří v této době pak znamená de facto vítězství Hamásu, který by se nedočkal zasloužené odplaty.
Izrael klid zbraní za takových podmínek odmítá. Spíše než příměří je tak pravděpodobná další polarizace světa na osy Washington – Brusel – Jeruzalém a Moskva – Peking – Teherán – Brusel. Aneb střet demokratických západních hodnot s východní despocií. Jak to bude, ukážou příští dny a týdny.
