Jste oběť domácího násilí. Probíhalo to přesně, jak to všude všichni popisují. Nejdřív velká láska, jistota, bezpečí, hned několik dětí. Po porodu třetího ale změna. Najednou nic není dobře, pořád jste „ta špatná”. Sleduje vás, nemůžete nic bez dovolení, bez toho, že by o tom věděl. Dostane se vám do telefonu. A tady zlom.
Za každou zprávu s kamarádem jednu ránu. Dobije vás do tzv. semikómatu a vy už jenom ležíte a vidíte, slyšíte a hlavně cítíte, co vám dělá. Znásilní vás. Když to udělá podruhé, řeknete to policii. Ale všechno vezmete zpátky, protože dopis od vyšetřovatelů přijde k vám domů – a otevře ho pan násilník. Což má samozřejmě taky následky. Máte pocit, že to je to nejhorší, co vám může udělat?
To ještě nevíte, co přijde, když se chcete rozvést. Je pro ten příběh důležité, že je náš pachatel cizinec? Je a není. Není proto, že i Čech může být násilník, to mi věřte. Je proto, že má vazby v zahraničí v zemi, kde neexistují právní podmínky pro vydání unesených dětí.
Nikdo se vás v řízení, kdy probíráte péči o děti, neptá, jestli vás nemlátil nebo vám neublížil. Ptají se, kdo u vás doma pere, kdo dělá dětem svačiny. Nikdo se nepozastaví nad tím, že když souhlasíte se střídavou péčí, může si pan násilník děti odvézt do zahraničí. V tomto případě domů do Palestiny, odkud je nikdo nedostane. Žádné mezinárodní smlouvy neexistují, právo neplatí.
Ve válečné zóně
A když vám ty děti fakt unese, jsou všichni překvapení. Vy stojíte před filozofickou úvahou, komu to můžete či nemůžete vyčítat. A nejvíc to samozřejmě vyčítáte sami sobě. Já říkám, že máme chtít víc. Víc přemýšlení, víc předvídání nebezpečí.
To vám ale nepomůže. On teda, nutno říct, nepomůže nikdo. Všichni o všem vědí. Ale přesto jste to vy, kdo nakonec poprosí kamarádku, aby se zkontaktovala s vaším bývalým. To vy jí poradíte, jak na něj, a nakonec to vy porovnáváte staré fotky jeho rodiny a vy nakonec zjistíte, kde přesně jsou. I s číslem popisným. A pak už jenom zadat do Googlu a vyskočí to na vás… Místo, kde jsou vaše děti. Ubíhají měsíce, kdy s nimi ani nemůžete mluvit a nevíte, jak jim je. A ano, jasně, že tohle pátrání mohla udělat policie. Jasně, že jste jim závěry řekla. Jasně, že mohli být všichni aktivnější.
A pak je to skoro rok a začne válka. Proč to píšeme? Abychom zburcovali. Aby se něco stalo. Aby dvě české děti ve válečné zóně, kde Izrael přeruší dodávky elektřiny, zablokuje dovoz potravin a pohonných hmot, nebyly všem jedno. Dvě. České. Děti.
Autorka je spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem a poslankyně Parlamentu České republiky za hnutí STAN.
