Před pár dny Margarita Simonjanová, ředitelka televize RT a televizní agentury s původním názvem Rusko dnes, přezdívaná svými krajany „bobrožroutka“, vyvolala značný rozruch nevšedním návrhem uskutečnit termojaderný výbuch nad vlastním územím „někde na Sibiři“.
Vyjádřila se vcelku jednoznačně: „Pokud provedeme výbuch pár stovek kilometrů někde nad Sibiří, nic tak hrozného se na zeměkouli neodehraje. Nenastane ani jaderná zima, které se všichni obávají, nerozšíří se ani děsivá radiace, jež zabije všechno vůkol, a kdo nezemře hned, zemře během deseti let na rakovinu – nic z toho. Zato bude z provozu vyřazena veškerá radioelektronika, všechny družice i tato kamera, která mě teď zabírá, i mobil, který leží vedle mne… Všichni se vrátíme někam do roku 1993 s tehdejšími drátovými telefony, s drobnými na telefonní automaty… A řeknu vám, já tomu budu jen ráda, protože dodnes teskně vzpomínám na tyto skvělé časy.“
Na pozadí myšlenkového salta mortale, které předvedla nejlépe placená prokremelská propagandistka, už nikoho nepřekvapila zmínka o letech označovaných ruským tiskem za „bezprávná devadesátá“ jako o „skvělých časech“. Putinův mluvčí Dmitrij Peskov se pokusil utlumit rozruch kolem nehorázného výroku s poukazem na to, že Margarita Simonjanová není osobou úřední a nevyjadřuje oficiální pozici Moskvy. Sociální sítě se nicméně hemžily hněvivými reakcemi typu „neprodleně volejte doktora Chocholouška!“.
Mnozí v té souvislosti připomněli, že už od roku 1963 existuje zákaz (nikoli dobrovolné moratorium, nýbrž striktní zákaz) jaderných zkoušek ve všech prostředích, včetně vzduchu. Dohoda nikdy nebyla Moskvou oficiálně vypovězena. Odborníci nevěřícně reagují na nápad s tím, že elektromagnetický impulz vznikající při termonukleárním výbuchu vyřazuje z provozu veškerá elektrická zařízení, včetně drátového. Proto je naivní představa Simonjanové o návratu k dobrým starým telefonním linkám mimořádně lichá. Po výbuchu zůstanou maximálně tak poštovní holubi a samotná „bobrožroutka“ bude muset psát své prokremelské vzkazy leda tak křídou na zdi.
Na vášnivou putinistku byla podána soudní žaloba, leč její existenci to nikterak neohrozilo. V Rusku není důležitá podstata jakéhokoli prohlášení, ale to, nakolik výrok slouží nebo neslouží momentálním zájmům Kremlu. Zápal Simonjanové pro použití jaderných zbraní se nezrodil zničehožnic a zbůhdarma. Stále častěji se v Rusku hovoří o atomové válce jako o možném vyústění nynějšího konfliktu na Ukrajině, jenž je modrooké veřejnosti podáván coby osudový střet mezi Ruskem a kolektivním Západem. Tytam jsou doby, kdy jiná Putinova hlásná trouba Dmitrij Kiseljov, jenž na jaře roku 2014 v ruské televizi překvapil sdělením, že po ruském úderu ze Spojených států zůstane jen „hromádka radioaktivního popela“, byl nucen upřesňovat, že měl na mysli úder odvetný, nikoli preventivní. Dnes se nikdo nikomu neomlouvá a otevřeně se hovoří právě o tom, že Rusko je připraveno použít jaderné zbraně jako první.
Kupř. Dmitrij Medveděv, rádoby prezident, jenž 4 roky zahříval v Kremlu židli pro Putina, každičký svůj den místo ranní rozcvičky začíná bodrým poštěkáváním na slabý a neřestný Západ a nikdy neopomene pohrozit atomovou bombou, pokud se ten nenaučí poslouchat. Prakticky v každé „show nenávisti“, která je nosnou páteří všech televizních kanálů, se vždy najde jeden speciálně vytipovaný účastník připravený vyslovit myšlenku o preventivním jaderném úderu, pokud to neudělá samotný moderátor. Myšlenka o nevyhnutelnosti atomové války je dnes „loci communes“ – neodmyslitelnou součástí mentality ruského obyvatelstva.
V posledních týdnech se do podobného promývání mozků aktivně zapojil vlivný muž kremelské propagandy Sergej Karaganov. Je to i u nás známý „osvětář“. Ochotně totiž navštěvoval různé konference v Praze zhruba před dvaceti lety. Má pověst zdatného politologa, i když mám o tom své pochybnosti: nemohu uznat za seriózního učence člověka, který se plynně posouvá po celé široké škále politických názorů. Byl přesvědčeným liberálem, nyní je militantním zastáncem tuhého samoděržaví. Vedle značného množství různých funkcionářských regálií, jimiž je Sergej Karaganov opentlen, se chlubí pozicí člena vědeckého kolegia Rady bezpečnosti RF, jež se po vpádu na Ukrajinu zřejmě stala klíčovým mocenským orgánem v zemi. Je všeobecně pokládán za mentora schopného ovlivnit názory tajemníka Rady bezpečnosti Nikolaje Patruševa. A to už jsme v nejužším okruhu Putinových dvořanů.
Sergej Karaganov dokazuje nezbytnou nutnost jaderného potrestání Západu kvůli tomu, že ve své ideologii „zavrhuje hodnoty, jako jsou rodina, vlast, historie, láska mezi mužem a ženou, víra, služba vyšším ideálům, jež tvoří podstatu lidskosti“. Snadno si můžeme všimnout, že stejná slova do stejných vět zasazuje i Vladimír Putin ve svých projevech. Darmo mluvit, že pokud jsou někde tyto hodnoty vážně ohroženy, pak je to právě v samotném Rusku. Rodiny v rozpadu, bezdětnost, touha po hmotných statcích místo vysokých ideálů, totální bezvěrectví pod zástěrkou obřadovosti, absence jakéhokoli vlastenectví, která se projevuje placenými žoldnéřskými armádami a masovým útěkem občanů před brannou povinností – to vše je Rusko jak vyšité. Jenže Karaganov dokazuje, že zahájení preventivní atomové války není pouhá možnost, ale logická povinnost světospásné ruské civilizace. Prý právě proto, že Západ umírá a ztrácí vliv, musí být dobit jadernou ranou z milosti. A toho je schopen jen ruský svět.
Toto pomatené blouznění je nebezpečné nikoli tím, že může k smrti vylekat Západ, nýbrž tím, že může ovlivnit rozhodování Kremlu. Tváří se jako parafráze doktríny jaderného zadržování, ale ve skutečnosti je dalším stupínkem jaderné eskalace. Karaganovova pochybně intelektuální hra se může klidně zazdát Putinovi příslibem snadného vítězství. Celé to atomové vyšinutí Kremlu je podmíněno jen a jen tím, že ve vítězství konvenčními zbraněmi a tradičními metodami vedení války už Rusko přestalo věřit.
