Pane doktore, kamarádka byla nedávno na nějakém koncertě ve Vašem ústavu a vy jste tam prý objasňoval souvislost mezi symfonickou básní Vltava z cyklu Má vlast od Bedřicha Smetany a izraelskou hymnou. Jenže mi to nedokázala zopakovat, tak mne napadlo se Vás tady na to zeptat. Děkuji za případnou odpověď. S pozdravením z Olomouce, Eliška Pospíšilová
Když jsem tu a tam zaslechl vysvětlení nápadné podobnosti melodie Smetanovy Vltavy a izraelské hymny Hatikva tím, že Izraelci svou hymnu od Smetany opsali, nebo naopak tím, že Smetana opsal starou židovskou melodii, považoval jsem to za nepodložené báchorky. Ani jedno, ani druhé sice není pravda, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem narazil na vysvětlení oné shody melodií Vltavy a Hatikvy od izraelské muzikoložky a pianistky Astrith Baltsanové, která o historii izraelské hymny napsala knihu.
Příběh začíná u rodáka z nyní ukrajinského městečka Zoločiv Naftaliho Herze Imbera, který v roce 1878 jako dvaadvacetiletý napsal v rumunských Jasech báseň Tikvateinu (Naše naděje), která vyjadřovala touhu Židů po návratu do země předků. Imber ve svých osmnácti letech opustil rodnou hroudu a osud ho zavál až do drúzské osady Dalijat Karmel u Haify. Po nepříjemnosti se svým britským chlebodárcem, jemuž svedl manželku, začal na oslu vandrovat po Palestině a navštěvovat sionistické osady. Báseň Tikvateinu se stala písní devíti osad a různými úpravami se z ní o deset let později stala Hatikva (Naděje). Zhrzený básník Imber mezitím opustil Palestinu a odjel do New Yorku, kde po nezdařeném manželství ve svých 53 letech zemřel jako žebrák s cirhózou jater.
Přibližně v té době sedmnáctiletý rumunský či moldavský přistěhovalec do Palestiny Šmuel Cohen Hatikvu zhudebnil na melodii rumunské lidové písně Car cu Boi (Povoz a vůl), která je tak podobná té, již v roce 1874 použil Smetana ve Vltavě. Odtud zřejmě pramení domněnka, že Hatikva je opsaná ze Smetanova díla. To sice není pravda, ale skutečnost je ještě zajímavější. Podle Baltsanové lze původ melodie vystopovat o 600 let dříve v jedné sefardské modlitbě za vláhu, kterou ve španělském Toledu složil rabín Jicchak Bar-Šešet. Za inkvizice se španělští Židé rozprchli po Evropě a do severní Afriky a melodie pronikla do Itálie, kde se přetvořila v populární milostnou píseň Fuggi, Fuggi, amore mio (Prchni, prchni, lásko moje), kterou lze najít na YouTube. Zde se cesty nápěvu rozdělily. Jedna vedla do Rumunska, kde si ho osvojili místní Romové, a to je zřejmě ta melodie, kterou použil Cohen.
Druhá vedla dál do Itálie, kde melodii v roce 1768 zaslechl tehdy dvanáctiletý Mozart. Ten ji pak použil jako osmou z 12 variací na populární francouzský dětský popěvek Ah, vous dirai-je, Maman (Ó, říkám vám, maminko). S Mozartem se melodie dostala přes Vídeň až do Prahy, kde ji o pár desítek let později zachytil Smetana. Pozoruhodné je, že i u Smetany, podobně jako u Židů koncem 19. století ta melodie vyjadřuje jakousi touhu po národním sebeurčení. Smetana prý pomýšlel na zkomponování české národní hymny a národní uvědomění je přece cosi jako valící se řeky proud, proto Vltava.
Hatikva byla v roce 1907 na osmém sionistickém kongresu v Haagu oficiálně uznána jako židovská národní hymna. Imber umřel o dva roky později. Jiné zdroje uvádějí, že se tak stalo během prvního sionistického kongresu v Basileji v roce 1897. V roce 1948 se pak stala státní hymnou nově vzniklého státu Izrael. Pikantní douškou je, že když bylo za britského mandátu v Palestině zakázáno Hatikvu hrát, tak místo ní tam v rádiu hráli Smetanovu Vltavu. U nás ji můžete kromě každoročního zahájení festivalu Pražské jaro slyšet po každém přistání na palubách letadel ČSA.
