Každý rok je to stejné. Na přelomu léta a podzimu se na domácím politickém rybníčku objeví vlnka jménem minimální mzda. Kulisy jsou identické. Odbory nadhodí svoje prvotní požadavky, zaměstnavatelé kontrují, že jsou nereálné, a následuje mediální přetahovaná, do které se více či méně zapojují zástupci vlády či opozice. Výsledkem je totální neshoda všech a je to nakonec jen a pouze vláda, kdo autoritativně rozhodne, jaká výše minimální mzdy (a od ní odvislé zaručené mzdy v dalších skupinách) bude nakonec od 1. ledna platit. Dodejme, že odbory a firmy se na minimální mzdě v historii nedohodly nikdy. Vláda Petra Fialy ale ve vládním prohlášení slíbila, že zavede automatickou valorizaci. Je na čase, aby místo slov přišly činy.
Na úvod uveďme pár čísel. Minimální mzda v České republice v současné době činí 17 300 korun. Pobírá ji zhruba 150 tisíc lidí, což už je docela velká masa lidí. K poslední valorizaci minimální mzdy došlo od začátku letošního roku, kdy se zvýšila z 16 200 na 17 300 korun. Oproti minulosti tu však byl háček. Na růst minimální mzdy však adekvátně nereagoval růst částek u zaručených mezd u dalších skupin profesí (s výjimkou osmé skupiny). Jinými slovy, minimální zaručené mzdy u skupin 2 až 7 zůstaly beze změny. Pro lidi, kteří do těchto skupin spadají a jimž nerostly výdělky, to byla při dvouciferné inflaci skutečná darda pro jejich živobytí.
Minimální mzda začala stabilně růst od roku 2013, kdy nastoupila do vlády ČSSD společně s ANO. Od té doby docházelo k pravidelným valorizacím, které viditelně zvedly výdělky těmto nejméně vydělávajícím lidem. A dlužno podotknout, že společně s růstem platů ve veřejném sektoru byl právě růst minimálních a zaručených mezd hlavním tahounem růstu mezd v celé české ekonomice (a generátorem růstu spotřeby jakožto jedné z hlavních složek HDP). Každá zpráva o nárůstu minimální mzdy byla doprovázena nářkem firem, že nebudou konkurenceschopné a budou muset propouštět. Ve světle nízké nezaměstnanosti, kterou Česko disponuje už mnoho let, se tyto řeči jeví jako skrblíkovské čeření vody.
Konec krasojízdy?
Poslední dobou se množí analýzy, rozhovory či články, které varují, že česká ekonomika vyčerpala všechny růstové impulsy. Jedním z těchto impulsů kdysi byly i nízké mzdy. Díky nim sice Česko bylo atraktivní pro investory, ale kupní síla zdejších obyvatel i 34 let po Listopadu 89 hanebně zaostává za vyspělým světem. Většina Čechů se ve světě stále cítí jako chudí příbuzní. Babišovská opozice za tím vidí špatnou hospodářskou politiku vlády. Paradoxní je, že na výši výdělků v soukromém sektoru vláda (s výjimkou stanovení minimální mzdy) nemá žádný vliv. Příznačné spíš je, že na sociálních sítí je k dohledání, že jestli někde firmy ždímají své zaměstnance, tak to jsou výrobní firmy z koncernu Agrofert, k němuž se nyní Andrej Babiš už zase hrdě hlásí.
Odbory na konci prázdnin uvedly, že chtějí od ledna navýšení minimální mzdy o 2200 na 19 500 korun. Firmy hned kontrovaly, že to je moc a není to únosné. Na ministerstvu práce a sociálních věcí řeší, co s tím, a chtěli by, aby vznikl jakýsi valorizační vzoreček, který bude brát v potaz očekávaný výdělek v příštím roce. Jeho predikce je sama od sebe dosti těžká. Místo toho by se zástupci zainteresovaných stran měli orientovat na ukazatele, které jsou zřejmé a jasné, a podle nich vzoreček sestavit (například poměr průměrné a minimální mzdy nebo co bude započítáno do valorizačního procenta). Protože pokud se to nepodaří, bude celé vyjednávání probíhat stylem vadí- nevadí do posledních dní letošního roku a firmy nebudou vědět, na čem jsou. Naopak při existenci daného vzorečku už bude jasné, jaké zvýšení nastane a jak to bude vypadat i v příštích letech. Opadnou tak zbytečné tahanice na tripartitě, které jmenovitě v tomto bodě nikdy k žádnému konkrétnímu výsledku nedospěly.
