Jak víte, že mu šlo o znásilnění? Jen proto, že vám strkal ruku pod kalhotky? Kdo ví, jak to bylo… Nemáš být tak pitomá, příště si dáš pozor! Věty, které slyšely od policistů nebo od přátel či rodiny mnohé oběti sexuálního nebo sexualizovaného násilí...
Soňa, Viktorie, Alice, Markéta… to zdaleka nejsou všechny ženy, jež se mi ozvaly poté, co letos v červnu vyšla v Reflexu reportáž Kdo znásilnil Naďu? o tom, jak je stále běžné někoho omámit ve veřejném podniku a pak ho/ji zneužít nebo se o to alespoň pokusit. Napsalo smutně mnoho žen – obětí (je to genderově nevyvážené, ale tak to prostě je, muži, již byli oběťmi podobného typu násilí, se neozvali). Ne vždy to naštěstí skončilo znásilněním, často ‘jen' sexualizovaným násilím.
To slovo ‘jen’ je důležité. Tady číhá na své oběti hydra bagatelizace. A je to úspěšný pracant – mnohé z těch, které našly odvahu se svěřit, samy pochybovaly o tom, zda se jim vlastně něco ‘až tak strašného’ stalo.
Styď se!
Je to všude kolem i v nás, vyrůstáme v tom, odmalička je většina z nás vychovávaná s vědomím, že když se nám něco špatného/nevhodného/potupného/ošemetného stane – obzvlášť v intimní oblasti – můžeme si za to. A i když nám to často provede někdo jiný, je to vlastně naše chyba: určitě jsme udělaly/i něco, čím jsme k tomu útočníka/pachatele/spolužáka/strýčka/chlápka v baru/šéfa… přímo či nepřímo ponoukly/i. Navíc pokud si to nenecháme pro sebe, rozšiřujeme ‘ostudu' na zbytek rodiny.
Když se to napíše, zní to přehnaně. Přesto podle průzkumů právě takovouto realitu žijeme. Stejně jako ji žili a žijí naši rodiče a jejich rodiče a…
O některých věcech se zkrátka nemluví. To není z mojí hlavy – to mi pověděla Alice. Ale tipuju, že mi to řekla proto, že si tím sama není jistá. Ne tím, že ji téměř znásilnil její známý (nepovedlo se to jen proto, že Alice měla menstruaci a on narazil na tampón, což ho tak rozhodilo, že Alici už jen dvakrát vyťal políček a odešel), ale tím, že není správné se s tím komukoliv, natož pak novinářce svěřovat. Nakonec se rozhodla v reportáži, jež vyjde v Reflexu za pár dní, nefigurovat.
To, že se nevýslovně stydí o celé záležitosti, v níž je nevinnou obětí, mluvit, stydí se za to, že se jí to stalo, a cítí se vinná a špinavá a ponížená a… nemusela ani říkat (i když to nakonec naštvaně pronesla – ten vztek k tomu patřil a já jsem z něj měla radost, dával jí naději uchopit nakonec vše správně), bylo to vepsáno v její tváři, zhrouceném oblouku zad i v třesoucích se prstech. Doma ani kamarádkám, vlastně nikomu kromě své gynekoložky a nyní mně to neřekla.
Dokaž, že tě chtěl znásilnit
Narozdíl od Markéty. Ta to pověděla doma. Do té doby myslela, že je máma i její kamarádka. Pokud ano, každá si pod tím pojmem asi představuje něco jiného.
Když mámě v slzách svěřila, že ji někdo v baru zdrogoval a pak s ní měl sex, při kterém se nemohla bránit a možná se ani nebránila, protože neovládala svoje tělo, napůl spala, byla jako v transu, dostalo se jí lakonického konstatování, že byla blbá a příště si aspoň dá pozor, co pije.
Ukázalo se, že její máma, která pracovala dlouhá léta ve veliké firmě na střední manažerské pozici, má se sexualizovaným násilím bohaté zkušenosti. A bere je jako daň za úspěch, automaticky je bagatelizuje. Markéta prý dokonce měla pocit, že to její máma vnímá jako něco svým způsobem pozitivního – kdyby prý byla šeredná a pitomá, nikdo by ji nechtěl, takhle se ji snažili ‘vojet' skoro všichni, pochlubila se uplakané dceři. Celou dobu byla samozřejmě vdaná a nebyl důvod to manželovi (Markétinu otci) říkat. Když vás v kuchyňce proti vaší vůli osahává kolega nebo když vám, zatímco hledáte dokument v šanonech, strčí ruku pod sukni, chvíli se o vás zezadu tře a říká oplzlé vtípky, není to nic tragického. Správná ženská si s tím prý poradí a nedělá z toho vědu.
I kvůli tomuto přístupu své mámy získala Markéta pocit, že si za všechno může sama. Za to, že se bojí jít do práce, protože ví, kde cestou může potkat svého znásilnitele. Za to, že má pocit, že má na čele napsáno: snadná kořist. Že dělá z komára velblouda…
To Soňa, jejíž celý příběh se dočtete v chystané reportáži, měla doma zastání. Zase ale narazila na policii. Celou dobu u výslechů čelila hlavně otázkám typu, jak ví, že ji ten muž, co se na ni vrhl, strhával jí šaty, mlátil hlavou o zem a snažil se jí dostat pod kalhotky, chtěl znásilnit? Jak si tím může být jistá? Třeba napadla na dámských záchodcích ona jeho? To říká on. Kdo ví, jak to celé bylo…
Patriarchální kýč
Soňa ale narozdíl od Alice a Markéty ví, že neudělala nic špatně. Že není špatné, když jde mladá žena večer do baru a je hezky oblečená. Že to ona je oběť. Zlobí se na přístup policie. Zlobí se na společnost, která je stále ještě automaticky často na straně útočníků. Protože tak to zkrátka je – chlapi jsou lovci a ženy sběračky. Chlapi jsou silní a berou si, ženy slabší, ale zase to s nimi umí skoulet…
Nebo počkat? Není ta naše prastará legenda postavená víc na přáních a očekáváních než na faktech? Protože nové objevy archeologů a historiků dokazují, že lovily i ženy a velmi zdatně. A nejen lovily. Ženy byly také vůdkyně, bojovnice…
Přesto žijeme v patriarchálním světě. Narodili jsme se do něj, je pro nás (ano, i pro nás ženy) díky tomu bezpečným místem. Protože ho od narození známe, jeho vzorce tvoří náš svět. Naplňuje nás mnohdy dokonce sentimentem, je to krásný pohádkový kýč s galantním, silným a odvážným princem, zlým drakem a křehkou, milou, krásnou (a budiž – občas i chytrou a mírně drzou) princeznou… To vše nám dává pocit bezpečí. I když právě mezi řádky tohoto (ne)bezpečného staromilského světa žijí ti skuteční draci. Nežerou princezny, ale sahají nám na zadek, mají oplzlé poznámky, obcházejí nás při kariérním postupu v práci, zlehčují naše názory, bagatelizují sexualizované násilí, snahu řešit ho neváhají označit za projev slabosti… A mnohdy to nejsou paradoxně jen muži, i žena může být tím drakem.
Psát reportáže o nespravedlnosti a obětech všeho druhu (sexualizovaného a sexuálního násilí, domácího násilí, etnické či druhové nadřazenosti…) pro mě vždycky znamená mnohem víc otázek než aspoň částečně uspokojivých odpovědí.
