Ve středu 1. března 2006 jsem se zúčastnil na Pražském hradě slavnostní večeře, kterou u příležitosti významné státní návštěvy pořádal prezident Václav Klaus. Úkol zněl jasně – udělat reportáž z akce, na kterou se novinář dostane jen výjimečně. Všichni přítomní před zahájením večeře stáli v řadě a postupně byli představováni hostitelům a hostovi. Na mě se dostalo přesně ve 20 hodin a 26 minut. Tři potřesení rukou a pozdrav. Mezi Václavem Klausem a jeho manželkou Livií stál muž, který v reálu nevypadal tak malý jako v televizi. Usmíval se, chvílemi se choval až nenuceně. Tím mužem byl prezident Ruské federace a jeden z nejmocnějších lidí světa – Vladimir Putin.
Putinovi se na Pražském hradě zjevně moc líbilo, že ho mnoho hostů oslovovalo rusky, což se mu v západních zemích rozhodně nemohlo stát. Dokonce někteří ho při představování oslovili slovem továričš (soudruh), přestože se psal rok 2006. Dějiny ale bývají někdy naprosto bezohledné, protože to, co se mi tehdy zdálo jako naprostý novinářský majstrštyk (tedy ta reportáž ze státní večeře s Putinem), působí dnes jako úplný bizár. Podal jsem si ruku s masovým vrahem…
To, co se tehdy kolem návštěvy Vladimira Putina v Praze odehrávalo, pozoruhodně dokumentuje, jak se věci v politice, diplomacii a společnosti překotně vyvíjejí, mění, chvíli letí do výšin, pak rychle padají jako hvězdy z nebe. Prezident Klaus s Putinem po celou dobu jeho návštěvy na území metropole suverénní České republiky mluvil rusky, a dokonce se tím ještě chlubil. „Řekl mi, že mluvím zdaleka nejlépe rusky ze všech evropských hlav států. Dokonce lépe než někteří představitelé států bývalého Sovětského svazu,“ pochválil sám sebe, jak u něj bylo vždy obvyklé, Václav Klaus. Premiér Jiří Paroubek zase s ruským vůdcem vyjednával o dodávkách ruského zemního plynu a ropy. Které pak léta bobtnaly a bobtnaly, až kvůli válce na Ukrajině zkrachovaly. Politické poselství z několik hodin trvající večeře s Putinem vyslané české veřejnosti bylo jednoznačné – vztahy s Ruskem je potřeba zušlechťovat a posilovat. Neuplynul ani čas určený pro jednu generaci a vztahy s Ruskem jsou ve stavu klinické smrti a nezdá se, že by se to mohlo nějak rychle změnit. Přitom ruským prezidentem je pořád tentýž člověk.
Někteří lidé v pompézním Španělském sále Pražského hradu v průběhu večeře s Putinem také spekulovali, zda se v místnosti nachází pověstmi opředený „kufřík“ na odpálení jaderných zbraní, který prý putuje s prezidentem východní supervelmoci i při zahraničních návštěvách. „Někde tady podle všeho sedí člověk, který ho má,“ říkal mi tehdy jeden úředník Pražského hradu. Velitel sil podpory a výcviku české armády Jan Ďurica, který seděl se mnou u stolu, ale podal jiné vysvětlení. „Netuším, zda je někdo takový v sále, ale hlavně to už není kufřík, jen nějaké menší elektronické zařízení.“ Nevím, zda jsem seděl v místnosti s někým, kdo něčím takovým disponoval. Ale vím, že Rusové dnes opakovaně nehorázně vyhrožují Ukrajině i Západu, že použití jaderné zbraně nelze vyloučit. Ruským prezidentem je přitom pořád tentýž člověk.
Že česká společnost prošla od té doby naprosto radikálním myšlenkovým zvratem, svědčí i fakt, že například v červnu 2003 na dotaz agentury CVVM, které země se k Česku chovají nepřátelsky, respondenti nejčastěji (ve 14 procentech) uváděli – Rakousko! Chudáci Rakušané, slízli to, protože měli problém s našimi jadernými elektrárnami. Na druhém místě bylo s 11 procenty Německo. Jen 5 procent Čechů před dvaceti lety považovalo za nepřítele Rusko. Přitom ruským prezidentem je pořád tentýž člověk. Mimochodem stejných pět procent obdržel před dvaceti lety také rozvrácený Irák a fiktivní „ostrov svobody“ Kuba. Kubánský komunistický vůdce Fidel Castro se tomu jistě musel smát.
Ovšem v době vzpomínané Putinovy návštěvy v Praze, načasování jistě nebylo náhodné, vyšel v médiích text podepsaný devíti osobnostmi z Česka i ciziny. Jmenoval se „Nezavírejme nad činy Ruska oči“. Objevují se v něm formulace jako „nelítostný konflikt“, „cenzura nezakryje hrůzy“, „nelidskost“, „nesčetné zločiny“. To hodně připomíná slova, která se v souvislosti s Ruskem používají v případě Ukrajiny. Text se týkal druhé čečenské války, kterou Putin nazýval „antiteroristickou operací“. Na Ukrajině je to teď „speciální operace“. Jaká to podobnost. Mezi autory textu patřili exprezident Václav Havel a tehdejší senátor Karel Schwarzenberg. Ti si s Putinem rusky nešpitali, odhadli ho lépe než většina českých politiků i občanů. Přitom ruským prezidentem je pořád tentýž člověk.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete koupit v našem Ikiosku >>>
