Před pár dny Český statistický úřad oznámil, že meziroční míra inflace v červenci zpomalila své tempo na 8,8 procenta z červnových 9,7 procenta. Velká radost z této zprávy dlouho nevydržela. Statistici druhým dechem dodali, že v meziměsíčním srovnání však v červenci ceny vzrostly. Tato dvě lapidární konstatování lze shrnout do stručného sdělení – zdražování neskončilo a zlevňovat se nebude. Nejviditelnější je to u potravin, které lidé denně nakupují a tudíž jsou stále na očích.
Snad každý si během jara všiml skutečnosti, že pohonné hmoty zlevňovaly. Dolů zamířily i ceny energií a řada dodavatelů podle toho začala měnit ceníky. Zároveň oproti loňskému podzimu začaly klesat i ceny komodit, jako je pšenice či mléko, které jsou důležité pro výrobu potravin. Člověk by tak logicky očekával, že snížení cen některých surovin i energií se nějakým způsobem podepíše i v konečných cenách potravin, u kterých se tak otevřel prostor pro zlevnění.
Tento prostor však zůstal nevyužit. Výrobci konkrétních potravin hned přispěchali s řadou důvodů, proč nemohli zlevnit a že se k tomu nechystají ani v budoucnu. Jednou se vymluví na nakoupená hnojiva, jindy na rostoucí mzdy svých zaměstnanců a nebo na dlouhodobé kontrakty, podle nichž nakupovali za staré a tudíž vyšší ceny. Člověk, který dění na trhu detailně nesleduje a nemá všechna potřebná data k dispozici nebo v hlavě, takové argumentaci stejně nerozumí a tudíž není schopen poznat, jestli ho výrobci nebalamutí.
Určitým impulsem pro zbystření však byla skutečnost, když v minulých týdnech začala řada velkých výrobců potravin raportovat své hospodářské výsledky. Z výsledkových zpráv pak do očí bijí prudce rostoucí tržby i čisté zisky těchto firem. Tyto subjekty přitom loni hrozily, že kvůli drahým energiím zkrachují a že potřebují státní pomoc. Zároveň však ani chvíli neváhaly zdražit a vytvářet černé scénáře, že je potřeba zdražit ještě více. Povedlo se jim vyvolat paniku a mohou nyní vybírat banky. Češi totiž sice brblají, ale když přijde na to tvrdé, tak jdou a stejně si drahé potraviny koupí. Stejně je tomu nyní. Pohádkové výdělky výrobcům proto vydrží i v letošním roce.
A budou v tom pokračovat i nadále. Přestože meziroční inflace v červenci klesla a podle statistiků na tom mají svůj podíl i ceny potravin, v tuzemských obchodech zůstává draho a ceny klesají jen v akcích. Ono je to vlastně zakódováno i v samotném statistickém údaji. Ten říká, že ceny neklesají, ale zpomaluje se jejich růst.
Ceny se však na úroveň z doby před dvěma či třemi lety jen tak nevrátí. Stačí se podívat, že letos se příliš nepovedla úroda ovoce nebo brambor, nejásají ani pěstitelé obilí. V srpnu opět začaly prudce zdražovat pohonné hmoty. Nižší sklizeň, ale i dražší doprava se v srpnu a v dalších měsících projeví i v konečných cenách. Lepší to není a u cen sezónní zeleniny, která je nyní v prodeji a obvykle tlačí cenovou hladinu dolů. Například brambory stále oscilují kolem 30 korun, kilogram rajčat či paprik se prodává za desítky korun dražší než bývalo zvykem a pokud si například někdo chce naložit okurky, vyplatí za kilogram malých okurek i 65 korun.
Ve veřejném prostoru zaznívají hlasy, že za vysokými cenami stojí malá konkurence či snad skryté dohody mezi obchodníky. Takové názory mají reálný základ. Pokud člověk vycestuje do německého či polského příhraničí, vidí, že ceny potravin jsou tam jiné a citelně nižší. Má-li nastat nějaká změna, český spotřebitel se asi musí vzbouřit. Přestat kupovat drahé věci a případně si i něco odříci. Ti, co mohou, by měli hojněji jezdit do zahraničí. Lidé by měli také více využívat toho, co jim česká krajina nabízí. V Česku je obrovské množství ovocných stromů, které nikdo nesklízí. Zároveň tu chybí i větší impuls k oprášení fenoménu zahrádkaření. I tento vnitřní tlak na ceny má svoji sílu, ne že ne. Pokud však Češi budou jen trpně přihlížet k tomu, co se děje, ceny potravin zůstanou vysoké a tento stav se jen tak brzy nezmění.
