Ženy si často vymýšlí při oznamování znásilnění, prohlásil policejní prezident Martin Vondrášek v pořadu Spotlight na Aktuálně.cz. A vyvolal tím nesouhlasnou odezvu mezi odborníky. Přinášíme reakci poslankyně Barbory Urbanové (STAN) a expertky na komunikaci Michaely Studené z iniciativy Pod svícnem.
Už rok tu bojujeme za oběti domácího a sexualizovaného násilí. Proč? Protože ti lidé neměli zastání. Protože jsme četly o případech, kdy „by to do něj nikdo ze sousedů neřekl” nebo smutný příběh utýraného malého chlapečka. Jeden večer jsme se zeptaly, jestli náhodou někdo něco takového nezažil. A otevřelo se peklo. Máme k dispozici doslova stovky případů.
Z nich jen málokdy vyplývá, že by se zrovna policie chovala tak, jak by měla. To jsou prostá fakta, nikoliv naše zaujatost. Zajímaly jsme se proč. A podle nás to nejsou „individuální selhání”, ale mnohem spíše panující pocit, že se takové věci mají vyřešit doma a že je vlastně lepší do toho nezasahovat.
Přitom (a i v tom rozhovoru pro Spotlight Aktuálně.cz to přímo pan policejní prezident zmiňuje) neřešené domácí násilí často končí vraždou. Říká se tomu femicida, česky možno přeložit jako vraždu z vášně. Typické příklady: muž zavraždí svou partnerku. A pak děti. A pak sebe. Nedávno byla na Slovensku svým partnerem zavražděna paní, která byla předtím opakovaně policií odmítnuta. A ano, existují možnosti, jak působit preventivně. Nemusíme vynalézat kolo, jinde už to za nás zkoušejí a mají úspěch.
Neházejte čísly ze služeben. Podstatný je soud
Individuální selhání, nebo systémové? A jak ten systém opravit? Poradíme, klidně zadarmo: změnou komunikace. Berte ty věci vážně. Chtějte zjistit pravdu. Nejste přece soud, máte pomáhat a chránit. Největší průšvih, který se může stát, a to nám věřte, spočívá v tom, že si oběť oznámení rozmyslí. Příště už jí zaprvé nikdo nebude věřit, zadruhé jí to srazí sebevědomí. Policie by při prvním kontaktu neměla předjímat falešné obvinění. A rozhodně by se tak neměla chovat. Má pátrat po pravdě, ale hlavně zajistit, aby oběť pachatel nezastrašil. Že to je velmi citlivá práce, kterou se nebude chtít nikomu dělat, to je jasné.
Že těch křivých obvinění je méně než skutečných trestných činů, je podloženo daty. Daty z rozsudků, protože jedině ty nám tato data mohou poskytnout. Pokud někdo vezme své trestní oznámení zpátky, nemusí to totiž znamenat, že svého druha obvinil falešně, stále nejsme u soudu. Oběti se mohly zaleknout. Proto, a to prosíme, neházejte čísly z vašich služeben. Známe je. A známe dokonce mnoho policistů, kteří v tomhle směru dělají skvělou práci.
Proto neexistuje jediný důvod, proč se o křivých obviněních bavit. Naopak. Čekaly bychom, že takovou věc bude policie brát velmi vážně a vyšetřovat, dokonce očekáváme velmi přísné tresty u soudů, ale taky čekáme, že to policie bude umět zjistit. A ne vyhlašovat, že právě s falešnými obviněními se musí vypořádávat, chudák malá. Kvůli tomu to třeba už nikdo ani nebude zkoušet hlásit.
Je to, stejně jako u jiných trestných činů stále jen 7 %. A teď trocha matematiky. Pokud se nahlásí pouhých 5 % znásilnění ze všech těch, která se stanou (a naše příběhy a to, co vidíme v terénu, takhle nízké číslo bohužel potvrzují zejména u znásilnění v rámci partnerského vztahu, tedy domácího násilí), a z toho 7 % jsou křivá obvinění, je to víc nebo míň než těch 95 % nenahlášených znásilnění? Po čem by policie měla jít jako slepice po flusu, kde je větší riziko dalšího trestného činu?
Šlo to říct jinak
Vraťme se znovu k nešťastným slovům pana policejního prezidenta. Šlo to říct jinak. A hlavně by se to tak říkat mělo. Pokud skutečně chceme, aby lidé policii věřili, že jim bude pomáhat a že je bude chránit děj se co děj a že v rámci vyšetřování bude zjišťovat pravdu, nesmí z jejich strany zaznívat bagatelizace celého problému.
„Velmi často, ale velmi často je oznámení ženy o nějakém sexuálním násilí smyšlené. Velmi často. Je to dost často i vyšetřovací verzí. Musíme prověřit, jestli to, co nám ta žena říká, je pravda. Mně se to v mé praxi stalo minimálně dvakrát, dvakrát smyšlené znásilnění…“
Tak znova. Falešných obvinění jsou jednotky procent, a to navíc z počtu oznámených případů, když víme, že většina jich oznámená není. Data, se kterými dnes policie ve svém vyjádření přišla, mluví o tom, v kolika případech zahájila trestní řízení pro podezření z trestného činu znásilnění – a v kolika případech byla věc odložena. To ovšem může znamenat mnohé, jak jsme už naznačili. Vidíme to v praxi – nátlak agresora, nátlak okolí. A bohužel, přístup samotné policie.
Pokud žena napadení nenahlásí nebo své obvinění stáhne třeba proto, že se od policie a jejího prezidenta dozví, že si ženy často znásilnění nebo napadení partnerem vymýšlí, bude mít pak policie jistě méně práce. Za 5 let ale budou jejich kolegové řešit vraždu. A ano, to, že to chtěla oběť jít nahlásit, ale nakonec nešla, protože by jí akorát tak někdo obvinil z vymýšlení, se nikdy nedozvíme a do statistik se to nezapíše. Doufáme ale, že tohle fakt nechceme.
Autorky jsou zakladatelky projektu Pod svicnem.
