Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová oznámila, že v dalším volebním období už nebude kandidovat. V rozhovoru pro deník Sme to popsala svým typickým způsobem – mnoho frází, ale málo silných názorů. Přestože liberální svět rozhodnutí Čaputové lituje, s odstupem doby bude její prezidentství považováno za pouhou epizodku mezi Dunajem a Tatrami. Slovenská hlava státu se sice chovala slušně a umírněně, ale žádné politické poselství z ní nevypadlo.
Když Čaputová v březnu 2019 vyhrála prezidentské volby, byl to odraz situace, ve které se rozbité Slovensko nacházelo. Třináct měsíců předtím byl zavražděn novinář Ján Kuciak a jeho partnerka Martina Kušnírová. Protože existovalo důvodné podezření, že Kuciak byl zavražděn v důsledku své práce, která se dotýkala i slovenské politické scény, způsobilo to zemětřesení. Kmotrovský premiér Robert Fico musel odstoupit a změny byly v únoru 2020 završeny volbami, ve kterých zvítězila neřízená střela Igor Matovič. Takže z bláta do louže.
Čaputová se zjevila v mezidobí těchto změn a Slováci otráveni politickým gangsterstvím, dali hlas této nepříliš známé právničce. Už v kampani se představila, jako člověk, který sice neprovokuje, ale ani nijak neinspiruje. Až se bude hodnotit za čas její prezidentství, těžko si někdo vzpomene na některý její projev či věty, které by se daly takzvaně tesat do kamene. Nic takového nezaznělo. Zuzana Čaputová byla, je a bude na kilometry vzdálená od silných ženských osobností evropské politiky (tím neříkám, že s nimi má někdo souhlasit) jakými byly Margaret Thatcherová, Angela Merkelová nebo dnes Giorgia Meloniová.
Zuzana Čaputová chtěla proplouvat politickými vodami, ale vlastně nechtěla být plnohodnotnou političkou se vším všudy. Od stran si držela distanc a dopadlo to tak, že byla jakoby prezidentkou všech a současně nikoho. Pramení to z toho, že nežila předtím v politickém víru, ten ji ovšem teď paradoxně zabránil v tom, aby opět kandidovala. Její popularita začala postupně klesat, protože se od ní očekávalo, že někdy přece musí bouchnout do stolu. Ale ona nebouchala. Dnes to vypadá, jako kdyby v sobě celou dobu dusila to, co chtěla říci. Ale většinou neřekla.
Když její protivníci (a to někdy skutečně velmi odporným způsobem) začali na ní útočit a dělali tak i v případě její rodiny, Čaputová to nakonec vzdala, řekla, že kandidovat znovu nebude. Lidsky pochopitelné to je, ale ukázala se v tom i její politická slabost.
Da Zuzany Čaputové přitom mnoho lidí v Evropě vkládalo naděje, protože si mysleli, že právě její přístup změní slovenskou politiku. Ovšem stal se pravý opak. Nezměnilo se nic, náš soused je nadále neklidný, a navíc mnoho jeho obyvatel koketuje s ruským masovým vrahem Putinem. Na Slovensku budou koncem září předčasné volby a Čaputová si uvědomila, že její nepřátelé budou k ní ještě tvrdší. Proto odejde.
Čaputová je i příkladem toho, že předčasné soudy jsou v politice nesmírně ošidné. Například 6. května 2019, tedy ještě předtím, než nastoupila do funkce, získala v Bruselu ocenění Evropská osobnost roku. Tato cena se prý uděluje lídrům za mimořádné úspěchy v oblasti politiky, obchodu a inovací. V kterém z těchto oborů měla Zuzana Čaputová jakýkoli mimořádný úspěch, to dodnes nevíme. Připomíná to Nobelovu cenu míru pro amerického prezidenta Baracka Obamu. Získal ji v říjnu 2009 za „výjimečné úsilí o posílení světové diplomacie a spolupráce mezi národy“. Obama byl tehdy necelých devět měsíců ve funkci. Jeho prezidentství ale spolupráci mezi národy neposílilo, světový mír rovněž nenastal.
Na Zuzanu Čaputovou bude brzy po jejím odchodu z funkce zapomenuto, protože jako politička byla slabá. Takové překvapení to ale není. To už jsme věděli při jejím zvolení.
