Odchodem Miloše Zemana a jeho kamarily se uzavírá více než třicetiletá etapa novodobé české státnosti po pádu železné opony. Václav Havel byl takřka ve všech směrech jiným prezidentem než Václav Klaus a Miloš Zeman, ale všichni tři byli tak či onak produkty své doby.
Byli obdivováni i nenáviděni, vztahovali na sebe velkou pozornost. Nejen na Zemana, ale i na Klause lze nyní nahlížet dvěma pohledy. Na to, co už o nich víme, a na to, co se o nich teprve dozvíme. Havel byl autentičtější svým příběhem. V mnohém se mýlil, ale nehrál s námi betla, jeho karty nebyly cinknuté. Dostal naši republiku na mapu světa, což se o jeho dvou nástupcích nedá říct. Jen těsně nás minula perspektiva ruské gubernie v mixu s čínskou kolonií. Jejich vazby na ruské a proruské oligarchy a všemocnou Čínu nás nebezpečně vzdalovaly hodnotovému půdorysu západního civilizačního prostoru. Do schématu myšlení, jednání a rozhodování těchto dvou hlav našeho státu zapadl i jejich spojenec Andrej Babiš a oba dva moc dobře věděli, o koho se jedná.
Nástup Petra Pavla znamená šanci se od těchto vazeb odtrhnout. Jeho předlistopadová minulost je jediným sporným bodem jeho mnohaleté kariéry, ovšem bylo až tragikomické, že jej kvůli tomu napadal bývalý kariérní soudruh, prominent režimu a soudem uznaný spolupracovník komunistické tajné služby. Petr Pavel desítky let úspěšně sloužil novému uspořádání Evropy a světa po dlouholeté studené válce. Nepřichází ani mesiáš a ani spasitel. Jsem si však jist, že přichází reprezentant země, u něhož nebudete mít dopředu obavy z toho, co kde řekne a udělá. Je zvyklý se na vše dobře připravit, má elementární sebekázeň a pokoru. Je schopen se chovat odvážně, ale zároveň trpělivě a s maximální profesionalitou. Ze všeho nejdůležitější však je to, že svůj mandát bude naplňovat civilním způsobem bez papalášských manýrů. Myslím, že je to jeho přirozenost. Je to šťastné spojení disciplíny, smyslu pro řád a úplně normální lidskosti. Věřím, že je schopen vnímat ta očekávání, která vzbuzuje, a při tom zůstat svůj. Přejme si společně, aby tato svá osobní předsevzetí co nejlépe naplňoval.
Nastupuje v době, která je plná nejistot a turbulencí doma i ve světě. Bude muset být aktivní v obou pozicích – vnitrostátní i mezinárodní. Bude však muset dbát mantinelů svých ústavních pravomocí, bude muset najít modus operandi ve vztahu s vládou, parlamentem, ale i s médii a veřejností. To je velká výzva. Může otevírat diskuse k palčivým tématům, může bořit věčné mýty a legendy, třeba tu, že prezident musí sídlit na Pražském hradě. Nemusí. Může (a vlastně musí) se ptát na otázky bezpečnosti, energetiky, vzdělávání, péče o nemohoucí a potřebné atd. Jeho úsporný styl je také jeho výhodou. Nepotřebuje nekonečně blábolit, chvástat se, sršet bonmoty, nabízet se a lísat do přízně všem za jakoukoliv cenu. Bude-li třeba říkat ne, pak to může dělat i s vědomím svého silného mandátu. Je na něm, aby to dokázal využívat ku prospěchu země, kterou reprezentuje.
Všude slyšíme, že po Zemanovi je každý lepší. Ano, ale to nestačí. Měli bychom však zároveň tlumit nejen nadšení, ale i nepřiměřené představy a tužby a fixovat je jen a pouze na novou hlavu státu. Krom toho tady pořád máme světy pánů Babiše, Okamury aj.
Lidé, kteří jsou oblíbení u ostatních, si o nic neříkají, umí si sami ze sebe udělat legraci, umí naslouchat, málokdy si stěžují, inspirují lidi kolem sebe, učí ostatní a dávají jim pocit bezpečí a radosti ze života. To by bohatě stačilo. Je to šance, která se podle mého nesmí propást.
