Aktualizovat vládní prohlášení není opravdu obvyklé. Vlády zpravidla dělají stejnou politiku celé své volební období. Nicméně rok s válkou za humny a téměř dvacetiprocentní inflace jsou argumentem, proti němuž nelze moc namítat. Jen si člověk říká, že spoustu věcí mohla mít koalice v programu jinak už od začátku, kdyby lépe vnímala realitu.
Například nápad snížit sociální pojištění placené zaměstnavateli o dva procentní body bylo jen fantastickou představou už dávno před válkou. Pokud člověk sledoval, co dělá s mandatorními i běžnými výdaji Babišova vláda zejména za covidu, muselo mu být jasné, že plánovat další výpadky rozpočtových příjmů znamená pohybovat se zcela mimo realitu. Záhadou také je, proč se v původním vládním prohlášení objevil závazek zachovat valorizační pravidla pro penze, když už tehdy bylo potřeba vrátit se minimálně k zákazu zvyšování penzí nad výpočet daný vzorcem v zákoně a omezit vazbu valorizace na růst reálných mezd. A nyní se mění jeden ze základních vládních slibů až v okamžiku, kdy se ve sněmovně válčí o krácení mimořádné valorizace, protože se situace v penzijním systému stala neudržitelnou.
Vlastně to je a bude trochu obdobou závazku nezvyšovat daně, který se nyní změnil na závazek spolu s Národní rozpočtovou radou a NERV připravit úpravy na příjmové i výdajové straně státního rozpočtu čili přiznání, že nějaké daně prostě musíme zvýšit, protože to neumíme poškrtat ve výdajích. Nakolik bylo moudré protlačit loni na podzim do rozpočtu daňové úlevy v podobě snížení limitu pro povinnost platit DPH, rozšíření daňových paušálů atd., už víme docela dobře. A také víme, že není dobré nechávat ve vládním prohlášení závazek zavést valorizace základní slevy na dani na poplatníka, což je do budoucna zase další zbytečná díra v inkasu příjmové daně.
Celkově člověka napadá, že vládní prohlášení je takovým pohledem do rozhárané duše vládní pětikoalice, kde si každý pěstuje své vlastní priority bez ohledu na jejich souvislost a občas protichůdnost s prioritami ostatních koaličních partnerů. Tak je třeba v části vládního prohlášení týkajícího se průmyslu na jedné straně závazek odstavovat uhelné elektrárny až tehdy, když za ně bude odpovídající náhrada. A o kousek dále se dočteme, že vláda usiluje o odklon od uhlí do roku 2033. Je přitom zjevné, že neexistuje možnost, že by do té doby měly uhelné elektrárny odpovídající náhradu, na což čerstvě upozornil třeba státní podnik ČEPS, který spravuje naši energetickou síť. Potom je těžké čekat, že prohlášení jako základní programový dokument vlády bude sjednocovat vládní politiku tak, aby byla srozumitelná a všechny resorty směřovaly stejným směrem.
Výsledkem je, že sledujeme třeba lidoveckého ministra Jurečku, jak hrdinně bojuje za omezení valorizací penzí, protože na ně nejsou peníze, a zároveň připravuje valorizaci příspěvku na péči a navýšení rodičovské, na něž tuplem nejsou peníze. Tenhle koaliční pytel blech by prostě potřeboval nějaké jednotné velení.
