Veĺká Mača novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenku Martinu Kušnírovou. Mělo to být na přání vlivného podnikatele za hranou zákona i morálky Mariána Kočnera, jež měl mimo jiné nestandardní vztah s tehdejším premiérem Ficem. Kočnerovo krvavé přání zbavit se novináře, který rozkrýval jeho nečistý byznys, dostala na starost Kočnerova oddaná obdivovatelka a spolupracovnice Alena Zsuzsová. Pamatujete? Říkají vám zmíněná jména ještě něco?
#allforjan
Všude a všichni. Statisíce Slováků v ulicích. Byl to šok. Nepochopitelné. Byla to ztráta do té doby nezpochybnitelné jistoty, že v takzvaných demokratických zemích – kam přece Slovensko patří, no ne? – se novináři, byť sebeurputnější, a tedy pro kriminálníky z řad galerky i vysoké politiky nebezpeční, nevraždí.
Příběh této šokující nájemné dvojité vraždy byl o to dojemnější, že oba mladí lidé byli jak idealisty věřícími v dobro a spravedlnost, tak měli před svatbou…
Dívat se do očí vrahům
Nájemná vražda Jána a Martiny po prvotním šoku aktivovala slovenskou veřejnost, policii i justici. Na Slovensko se upřely oči v podstatě celého civilizovaného světa, který čekal, jak se k tomuto krvavému testu demokracie Slovensko postaví. Kuciakovi spolupracovníci měli od začátku jasno, že za jeho vraždou stojí investigativní novinářská práce, již odváděl. A rovnou padlo i jméno Mariána Kočnera. Ten totiž novináři dokonce již dřív vyhrožoval.
Policie možná i díky tlaku veřejnosti a turbulencím v politice (jako důsledek vražd Jána a Martiny padl nejen premiér Fico) odvedla rychlou práci a před třemi lety v lednu začal u Specializovaného soudu v Pezinku za výjimečných bezpečnostních opatření soud s vrahy a objednateli.
Sjeli jsme se my novináři z celého světa a dostali pořadová čísla, abychom se vůbec do jednací síně vešli. Dívali jsme se do očí nejen vrahům, ale i Kočnerovi a Zsuzsové. A zatímco ti dva, kteří se postupně k popravě Jána s Martinou přiznali (popsali děsivě chladně a do detailů, jak to provedli), klopili před novináři a hlavně před pozůstalými oči, hlavní iniciátor nesl hlavu hrdě vztyčenou a dál se choval jako boss, který si je jistý tím, že ho nakonec pustí.
Dívali jsme se z očí do očí s Mariánem Kočnerem několikrát, seděla jsem vždy jen kousek od něj; prohlížel si mě s pobaveným zájmem, který neměl daleko k pohrdavému úšklebku. Neměl strach, výčitky svědomí, nestyděl se… A přímo naproti němu vyplavovaly nové a nové slzy nevyslovitelnou bolest ze srdcí rodičů a příbuzných jeho obětí.
Novodobí mučedníci
Když jsem pak s Kuciakovými a paní Kušnírovou kouřívala v přestávkách na parkovišti před soudní budovou, měla jsem já co dělat, abych pohled do jejich zarudlých, ale tak hluboce prázdných očí vydržela. Vzpomínali na svoje děti a já jsem se styděla, že to poslouchám, přestože mi stejně jako ostatním novinářům opakovali, že chtějí, abychom to slyšeli. Je třeba o Jánovi a Martině mluvit, tak budou svým způsobem žít dál.
A my jsme tomu věřili. Samozřejmě. Všichni věříme, že budeme žít v příbězích ostatních, a to z nás ani nemusí být nechtění mučedníci ve jménu vyšších principů, jak se stali z Jána a Martiny.
Dlouho jsme věřili, že tahle brutální poprava otevře stavidla velké vodě, která vyplaví všechen morální a politický slovenský hnůj, že postupně začnou padat hlavy dalších a dalších kmotrů a na ně navázaných politiků, že…
Že to bylo naivní? Ale já tomu tenkrát v Pezinku chtěla věřit. Většina z nás tam tomu tehdy věřila. Někdy se přece podaří i správná věc a dobro zvítězí.
Kočner a Zsuzsová jsou za mřížemi, ale kvůli jiným kauzám. Z vraždy Jána a Martiny zatím vinnými narozdíl od vykonavatelů shledáni nebyli…
A ti, kteří byli byť třeba jen nepřímo spojeni s vraždou novináře a jeho snoubenky, ale které spravedlivě smetla vlna vraždami vyvolaných občanských nepokojů a následných nových vyšetřování, se postupně vracejí na slovenskou hlavní scénu a mají šanci ji ovládnout. V čele s Ficem.
A tak se musím až trapně melodramaticky dnes, v den smutného pětiletého výročí ptát: je možné dopustit, aby Ján s Martinou zemřeli zbytečně?
