Historikové si často kladou otázky, na které neexistují jednoznačné odpovědi. Třeba: Jak je možné, že se tak rychle a snadno zhroutila pod náporem zaostalých barbarů vojensky nejsilnější a technologicky i politicky zdaleka nejvyspělejší říše starověku – Řím?
Jak je možné, že Němci, tedy národ s takovou historií a vznešenou kulturou, podlehli zločinnému kouzlu Adolfa Hitlera a spolu s ním spáchali nejhorší myslitelná zvěrstva v dějinách lidstva, včetně téměř úspěšného pokusu o průmyslové vyhlazení celého jednoho národa, tedy Židů?
Proč třiatřicet let od 17. listopadu 1989 jsou ve svobodném a demokratickém Česku největšími favority přímé prezidentské volby dva bývalí členové zločinecké komunistické strany, z nichž jeden pracoval v utajení pro Státní bezpečnost a druhý pro vojenskou kontrarozvědku, která jej cvičila k diverzi proti západní demokracii?
Mám několik teorií, spíše hypotéz:
Jde o důsledek Havlovy tlusté čáry za minulostí, sametového přístupu k exponentům totalitního režimu. Kdybychom byli před třiatřiceti lety důslednější, Andrej Babiš by se kvůli svým špinavým kontaktům s předlistopadovým světem vyvolených podniků zahraničního obchodu nemohl stát mocným podnikatelem a nakonec politikem, ministrem financí a premiérem.
Podobně Petr Pavel: Pokud bychom chtěli společnost důsledně odstřihnout od předlistopadových armádních „gum“, notabene těch, které byly vycvičeny pro boj v týlu demokratického Západu, nikdy by nemohl udělat tak zářnou polistopadovou kariéru v Severoatlantické alianci, Armádě České republiky a v současné prezidentské kampani vyhrožovat, že do nejvyššího úřadu přinese zemi klid a „řád“.
Jenže: Kdybychom se tehdy neřídili heslem „Nejsme jako oni“, ale biblickým „Oko za oko, zub za zub“, byli bychom na tom dnes lépe? Asi by došlo k jinému druhu nezamýšleného historického důsledku a místo Petra Pavla nebo Andreje Babiše by dnes proti sobě nestály skutečné demokratické osobnosti, ale třeba autentičtí a tvrdí bojovníci proti polistopadovým demokratickým pořádkům, slibující jejich opravdové zničení.
Další možnou příčinou truchlivého souboje Pavla proti Babišovi: Pro většinu občanů je jejich špinavá minulost na žebříčku důvodů, proč je volit nebo nevolit, marginální. Prostě rozhodující jsou pro ně jiné jejich vlastnosti a schopnosti – vůle k moci, vůdcovské charisma, program (no, to jsem asi přehnal). Koho dnes zajímá, co dělali před Listopadem, a kdo ví, jak to vlastně tehdy všechno bylo, že…
Co mě ovšem osobně trápí možná víc než minulost hlavních kandidátů na prezidenta: Ať už v lednu příštího roku vyhraje kdokoliv, bude to rozhodně nejslabší a intelektuálně nejnudnější hlava státu od listopadu 1989. S těmi předchozími, ať už šlo o Václava Havla, Václava Klause, nebo Miloše Zemana, jsme se mohli konfrontovat, souhlasit s nimi, vzhlížet k nim, stydět se za ně. Byly to zkrátka plnokrevné politické osobnosti, které formovaly moderní dějiny českého státu.
Petr Pavel? Andrej Babiš? Danuše Nerudová? Marek Hilšer? Pavel Fischer? Karel Janeček? Jaroslav Bašta? Josef Středula?
A jsme zase na začátku.
Nevíte, čím to je?
