Člověka každodenně obtěžuje spousta věcí: hlasitý hovor v autobuse, pronikavý parfém, tlusté holky, nemytí chlapi, hudba od sousedů, škaredá socha nebo novostavba, blbá reklama, falešný zpěv, policejní houkačky, vlakové zpoždění, rozmazlené děti, bezdomovci, opilci na nádraží, moralizující intelektuálové… Stačí se zamyslet a každý z čtenářů by mohl ve výčtu obtěžujících věcí a zážitků pokračovat. Svět by byl pochopitelně lepším místem, kdyby všechny ty nepříjemnosti zmizely a nám se děly jen krásné, milé a přívětivé věci a zážitky. To je ovšem jen zbožné přání, protože skutečný život byl, je a bude občas otravný, náročný a obtěžující. Žádná pohádka.
Od mediální obžaloby k převýchově
V poslední době se nám tu ovšem rozmohl jeden nešvar. Nešvar, který začíná být velmi nebezpečný. Začíná mediální obžalobou, jež se maskuje jako nejosobnější přiznání: Tahle nepřístojnost se mi stala, osobně se mě dotkla a dodnes si ji pamatuju a nosím v sobě. Například: v dětství mi nadávali do tlouštíků. Nebo: pořád se mě příbuzní ptají, kdy si už konečně pořídím děti. Anebo: obtěžují mě sprosté vtipy, které říkají podnapilí muži. Když dnes zveřejníte takové osobní odhalení, část veřejnosti vám okamžitě zatleská, ocení vaši odvahu jít se svým traumatem ven a začne vám přizvukovat, jak je ten svět děsivé a hrůzostrašné místo. A že jim se to děje taky a že s tím je nutno něco dělat.
To je ovšem jen první stadium, jehož se dočkáte od každého terapeuta. Pak však následuje druhá fáze: odhodlání těch správných pionýrů, že ten špatný svět je třeba změnit a lidi převychovat. Z veřejného přiznání se tak stane klacek, jímž je třeba mlátit a vyhrožovat zbytku světa: to ty ubližuješ neviňátkům, už nikdy nikomu nesmíš nadávat do tlouštíků ani se nesmíš dcery zeptat na vnoučata, ani nemůžeš prohlásit, že se ti nelíbí tlustá břicha, protože dotčené to obtěžuje a osobně se jich to nemile dotýká. Dalším stadiem je snaha škodlivé jednání zakázat zákonem, a když se ta nová legislativa neprosadí, je třeba alespoň přesvědčit veřejnost, že chování některých nekorektních individuí je bagatelizováním velkých křivd.
Podpora nenávisti?
Nevadí vám vtipy na tlouštíky? Pak ovšem bagatelizujete jejich osobní problém, podobně jako když chcete po dceři vnoučata, hlasitě zpívat, nosit výrazný parfém nebo říkat oplzlé vtipy. Cožpak nechápete, že je to uráží a že jim to převelice vadí?
A najednou se každodenní realita nazvaná „tohle mi vadí“ promění na snahu o omezení slova a umlčování, o zákaz některých postojů či dosud běžných způsobů chování. Jakmile totiž přiznáte, že „vám ale zrovna tohle nevadí“, sesypou se na vás aktivisté i progresivistická média a trvají na tom, že zlehčujete, že podporujete nenávist a ubližujete těm, co s tím původním obviněním přišli. Dnes prostě ani nesmíte říct svůj názor či zkušenost, protože už jen tím se prý dopouštíte urážky a zhoršujete problémy jiných.
Nálepkovači říkají, že chtějí od druhých respekt a úctu, ale ve skutečnosti si od ostatních nárokují naprostou mlčenlivost, poslušnost a ovladatelnost. Nechtějí totiž respekt, ale výsady. Chtějí právo jen pro sebe, nikoliv pro ostatní. Nechtějí úctu, ale vaši nesvobodu. S plnou pusou práva na vlastní sebeurčení chtějí zakázat každý jiný názor a vůbec vše, co nekonvenuje právě jim. Nepochopí, že může-li jeden tvrdit, že mu něco na tomto světě vadí, pak druhý má stejné právo popsat svou vlastní zkušenost i pohled na věc. Včetně práva tvrdit, že mu stejná věc nevadí, podobně jako že mu vadí tlouštíci, blondýny, cizinci, bezdětné dcery, leváci, a zejména ti, co je hned urazí jiný názor.
Inu, hezky se nám ta budoucnost vybarvuje. Už žádná pohádka, ale děsivý totalitní svět, v němž je třeba sklonit hlavu, souhlasit s každou módní blbinou a mlčet. A pro jistotu se všem a každému pokorně předem i potom omlouvat.
Takže shrnutí pro méně chápavé: Říkejte si, cokoli chcete. O čemkoliv. A jak je vám libo. Ale dopřejte stejné právo i všem ostatním.
Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka
