Hypotetická anexe starého českého města Královec, ležícího nyní na území Ruska, není zdaleka prvním českým pokusem o rozšíření našeho území. Ty předcházející ale byly myšleny úplně vážně.
Až do recesistické akce s nároky na Královec se mohlo zdát, že jsme jako Češi ve středoevropském regionu skoro jedinou výjimkou, která nemá v historické paměti nárok na území ležící za vlastními státními hranicemi. Němci vzpomínají na Východní Prusko, Rakušané na Jižní Tyrolsko, Poláci na rozlehlé „Kresy“ a v Maďarsku se stále mluví o předtrianonských hranicích. My Češi jsme jiní.
Vlastně dnes neexistuje území, jež by vlastenecky rozpalovalo naši národní duši jako oblast, která by měla být naše, leč není. Snad jen v Bratislavě či v Tatrách nostalgicky zavzpomínáme na časy federálního Československa a při procházce po Užhorodě, jenž v centru vypadá jak pražské Dejvice, si připomeneme dobu, kdy byla „naše“ i Podkarpatská Rus. I když je pravda, že právě její připojení prosazoval v 90. letech šéf krajně pravicových republikánů a jakýsi „Praokamura“ Miroslav Sládek. Imperiální chutě nám přesto v poslední době vlastní nejsou.
Je ale pravda, že jsme po obou válkách chtěli víc. A tady se už odhalují naše staré, „předkrálovecké“ anekční plány, v územních nárocích jsme nebyli zdaleka tak holubičí povahy jako dnes.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
