Sotva utichl křik desetitisíců různě naštvaných a frustrovaných lidí z Václavského náměstí, zamířil na vládu úder z jiné strany – od odborářů. Konkrétně od jejich centrály (ČMKOS), jejího šéfa (a prezidentského kandidáta) Josefa Středuly.
V pondělí jim ještě stačilo ventilovat naštvanost a různé požadavky ve vlastních řadách na „manifestačním mítinku“ v pražském Foru Karlín. Už za měsíc 8. října ale svolávají „proti drahotě“ demonstraci. Na sobotu, aby byla zaručena co největší účast, a kam jinam než na Václavské náměstí.
Je to samozřejmě jejich legitimní právo a zároveň je logické, že na současnou ekonomickou situaci nějak reagují, chtějí pro zaměstnance dostat přidáno a vůbec toho všeho využít. Zároveň se ale ukazuje jednak částečně destruktivní charakter jejich požadavků. A také jak těžké je vyjít jim vstříc a jak naivní je si myslet, že se spokojí s málem.
Tím málem je nedávný vládní příslib, že většině státních zaměstnanců ve dvou vlnách (od 1. 9. a pak od 1. 1. 2023) zvýší platy o deset procent. Což sice současnou vysokou inflaci a s ní spojené zdražování nepokryje, za současné situace veřejných financí je to ale víc než velkorysé. A ostatní zaměstnanci státních a hlavně soukromých firem – o živnostnících nemluvě – si o něčem takovém mohou nechat jen zdát. Už tehdy ale bylo jasné, že odborářská spokojenost, jak vláda vyslyšela jejich výzvy, nebude trvat věčně.
Nyní chtějí víc, jak v pondělí zaznělo i na jejich srazu v pražském Karlíně. Chtějí nižší DPH na vybrané výrobky, strop na některé ceny, vyšší dávky, a aby se neřeklo, i státní podporu firmám. A netají se tím, že nejde jen o nějaké přátelské podněty, nýbrž o zřejmý nátlak před chystanou říjnovou demonstrací. „Vláda má příležitost do toho dne činit kroky. Bohužel, zatím nemáme příliš důvod věřit, že to zvládne. Jsme nespokojeni, rozzlobeni, odhodláni bojovat za lepší Českou republiku,“ nechal se slyšet Josef Středula.
A během odborářského srazu zaznělo i několik zapamatovatelných sloganů. Například „pracující chudoba“ (lidé s minimální či prostě nízkou mzdou), „mzdová železná opona“ (na Západě berou víc a za některé věci platí míň) či jsme se dozvěděli, že začíná být „pět minut po dvanácté“. A nad tím vším je heslo „proti chudobě“.
Nešlo ale ani přehlédnout, že vizuálně působivě pojatá akce vypadala dost jako předvolební mítink, což je samozřejmě odkaz na prezidentské ambice šéfa odborové centrály Středuly. Podobných akcí, kde se budou prolínat odborářské cíle s jeho hradními, bude přibývat a říjnová demonstrace nejspíš nebude výjimkou.
Takže pro vládu bude dvojnásob těžké plnit tyto požadavky – jednak odborářské, jednak spojené s prezidentskými ambicemi šéfa ČMKOS, který se netají opozicí vůči vládní politice. A stejně tak bude těžké pro firmy, které bojují s rostoucími cenami vstupů (hlavně energií), vycházet vstříc požadavkům na další růst mezd.
A to že v posledních letech rostly vcelku rychle? A že díky opuštění konceptu superhrubé mzdy pro výpočet daně z příjmu začalo přistávat zaměstnancům na výplatních páskách až o několik tisíc víc? To už je přeci zapomenuto. Jistě, reálné mzdy klesají (podle nových údajů meziročně o téměř deset procent) a ani růst těch nominálních (o 4,4 procenta) to nevyrovná.
Holt je ale krize a představa, že se její dopady dají nějak plošně kompenzovat, je nejen scestná, ale i nebezpečná – pokud se nemáme dál zadlužovat. Ale to je jedno, hlavně že si odbory připíšou další bod v „boji proti chudobě“…
