Nedávné zprávy z Kazachstánu a Ázerbájdžánu ukazují na to, že pod tlakem reality i vedení ustupuje EU od striktní politiky podpory lidských práv v zahraniční politice a snaží se zoufale získat pro členské země EU náhradu za ruský zemní plyn, kde se dá, včetně od zemí, jež mají velké problémy s dodržováním lidských práv. Také se však začíná ukazovat, že ruská zahraniční politika v posledních dvaceti letech úspěšně ohrožuje možnost EU mít bezpečné trasy pro přepravu nerostných surovin. Taktéž nemusí být moc dobré nahradit závislost na Rusku závislostí na diktaturách v Turecku či Ázerbájdžánu.
Stačí se podívat na možné přestupové cesty směrem od Evropy do Ázerbájdžánu, případně dále přes Kaspické moře do Kazachstánu, aby bylo jasné, že je pouze jedna jediná země, která není spojencem Ruska a přes kterou by mohla relativně bezpečně proudit další ropa a plyn do Evropy – tou zemí je Gruzie.
Již dnes z Ázerbájdžánu přes Gruzii a dále do Turecka a Evropy vede ropovod i plynovod, ale ten nedostačuje a bylo by potřeba jeho kapacitu rozšířit. Zároveň to ovšem neřeší problém bezpečné přepravy, protože závislost na Rusku pouze nahrazuje závislostí na totalitním islamistickém režimu v Turecku, přes jehož území prochází, a azerbajdžánském diktátoru Alijevovi. Mimochodem, evropské země se chtěly zbavit závislosti na Rusku a jeho plynu již před dvaceti lety a přišly s projektem plynovodu Nabucco, který ovšem dodnes nebyl realizován.
Zároveň je zde dlouhodobě vážný bezpečnostní problém, protože „gruzínský koridor“ je v nejužším místě široký pouze něco málo přes 100 kilometrů a je snadno napadnutelný z ruského území, které s Gruzií sousedí. Osobně proto nechápu, proč je dnes Gruzie „odstrkována“ a vůbec se nehovoří o jejím rychlém přijetí do EU či NATO, a místo toho se jen hovoří o Ukrajině, Moldávii apod. Rusko přitom má s Gruzií velmi složité vztahy, vedlo s ní například v roce 2008 válku a svůj vliv na situaci v Gruzii uplatňuje Rusko skrze dvě mezinárodně neuznané separatistické gruzínské oblasti – Abcházii a Jižní Osetii. Provést další invazi do Gruzie a uzavřít tak plynovod a ropovod přes její území by pro Ruskou armádu bylo nejspíše mnohonásobně snazší než současná invaze na Ukrajině.
Když se podíváme na celkovou situaci v okolí EU, tak se vlastně dá říci, že není moc míst, kudy by se dalo vést potrubí směrem do Evropy. Kolem EU se Rusku podařilo za posledních 20 let od nástupu Vladimira Vladimiroviče Putina k moci vytvořit skoro celistvou „hradbu“ Rusku nakloněných států, které budou nejspíše víc poslouchat zájmy Ruska než zájmy EU.
Od Gruzie to jsou postupně Arménie (která je dnes po prohrané válce v Náhorním Karabachu ještě více existenčně závislá na Rusku), poté následuje Írán (který ruskou podporu využívá k získání mocenské dominance na Blízkém východě), Irák (který je značně závislý na Íránu a má napjaté vztahy s Tureckem kvůli Kurdům), Sýrie (jejíž vládu se západním zemím nepodařilo pomocí poskytnutou povstalcům svrhnout a jež za své přežití a udržení u moci vděčí právě Rusku). Vedle Sýrie je Izrael, ale jeho hranice s arabskými státy jsou tak bezpečnostně problematické a vztahy s Jordánském a Palestinci jsou dnes tak špatné, že možnost postavit přes jejich území potrubí do Izraele a dále do Evropy je prakticky nereálná.
Po Izraeli následuje Egypt, kde je vláda s relativně dobrými vztahy s Ruskem, která by nejspíše nechtěla riskovat konflikt s Ruskem kvůli EU – je totiž na Rusku dost závislá, a byť není tak proruská jako Írán či Sýrie, tak se snaží vyhýbat vysloveně střetu s Ruskem. Vedle Egypta je válkou rozvrácená Libye, kde státy EU podpořily povstání proti diktátorovi Kaddáfímu a od té doby se tam odehrává občanská válka, v níž má Rusko silné spojence na straně generála Haftara. S Libyí hraničí Alžír, který má s některými členskými zeměmi EU politické spory a zatím se snaží spíše držet bokem konfliktu mezi EU a Ruskem. A vedle Alžíru je Maroko, které se také zatím snaží vyhýbat vysloveně protiruským akcím.
Suma sumárum se tedy dá říci, že ruská politika omezených intervencí vojenské síly v Sýrii a podpora určitých režimů v muslimském světě na hranicích Evropy dostala postupně EU do velice nezáviděníhodné pozice, poloviční blokády a nemožnosti jen tak bezpečně vybudovat plynovody či ropovody, případně získat velké zdroje levných nerostných surovin. Zároveň se zdá, že se vedení EU nepoučilo ze zkušeností s ruským režimem a prostě chce jen nahradit závislost na Rusech za závislost na diktaturách a totalitních režimech z muslimského světa, a to prostě není dobře.
K tomu je ještě dobré připomenout, že i další možné zdroje zemního plynu ve Středozemním moři nejsou úplně v bezpečí. Objevená ložiska u pobřeží Izraele a Libanonu jsou zdrojem sporů obou zemí a snadno může dojít k nějaké menší válce mezi Izraelem a například hnutím Hizballáh, která by těžbu plynu zastavila. Obdobně i ložiska u ostrova Kypr jsou ohrožena rizikem konfliktu, protože si je nárokuje Kypr i Turecko, které již od roku 1974 část Kypru okupuje a zřídilo tam loutkový stát s názvem Severokyperská republika. A samozřejmě to trvale jiskří i mezi Tureckem a Řeckem, což bezpečnosti plynovodů také moc nepomáhá.
Možná je dobré si připomenout, že ještě nedávno se psalo v médiích o tom, že na planetě Zemi jsou omezené zdroje surovin. Před možnými riziky nejen ničení životního prostředí, ale i vyčerpání omezených dostupných zdrojů (včetně surovin) už v roce 1992 varovaly tisíce vědců ve společném veřejném dopise. Evropská unie je tak postavena před množství problémů, z nichž zajištění bezpečných cest pro dovoz surovin, ropy a plynu je jen jedním z mnoha těch akutních a palčivých. Zatím se ovšem zdá, že v posledních letech se sice hodně propagovalo, co se má udělat, ale udělalo se velice málo a Rusko dnes z toho těží a možná bude i dál těžit v dalších letech.
