Víte, co to je důstojná minimální mzda? Podle zhruba dvou desítek odborníků na sociální problematiku, ekonomů, sociologů a politologů sdružených v platformě pro minimální důstojnou mzdu jde o výdělek za plný úvazek v takové výši, aby pokryl potřeby dospělého s dítětem, volný čas a zahrnoval i menší spoření. Členové platformy spočítali, že v prvním kvartále letošního roku by měla tato důstojná minimální mzda v Česku činit 33 909 korun, v Praze pak 39 974 korun. Člověka v této souvislosti směrem k zaměstnané veřejnosti napadá okřídlený výrok jednoho bývalého českého politika: „Kdo z vás to má?“
Na rovinu si řekněme, že výsledky nejsou nijak zářivé. Ze statistik, které výzkumníci měli k dispozici, vyplývá, že důstojnou minimální mzdu v Česku v prvních třech měsících letošního roku nebralo 41 procent lidí zaměstnaných v soukromém sektoru, ve veřejném sektoru pak jde o dalších 17 procent. Dohromady se tak jedná přibližně o 1,7 milionu osob. Pokud bychom stejná data poměřovali k údaji o průměrné mzdě, kterou obvykle reportuje Český statistický úřad, byla by skupina lidí, kteří na ni nedosáhnou, daleko početnější.
V České republice sice mzdy rostou, nicméně v současné době se inflace vymkla z kloubů a dosahuje hodnot, které jsme tu měli naposledy někdy před čtvrtstoletím. Výsledek je takový, že drtivá většina zaměstnanců s každou výplatou reálně chudne a fakticky se tak zhoršuje jejich životní úroveň. Lidé denně čelí drahým potravinám, drahým energiím, drahým palivům a tak dále. Položek, které nezdražily, je minimum.
Poněkud paradoxní je, že ani při kvapně rostoucích cenách zatím neochabují výdaje českých domácností. Bráno souhrnnými čísly, pochopitelně. Zjevně to vypadá, že lidé zatím rozpouštějí finanční rezervy, které si neshromáždili během covidových lockdownů. Přesto tyto rezervy nejsou bezedné. Navíc tyto naspořené peníze má jen určitá skupina lidí. Pak tu jsou však stovky tisíc domácností, které už žádné rezervy nemají a jež už nyní musí postupně své výdaje omezovat a citelně šetřit. A tento úsporný trend ještě zesílí, protože ceny energií stále rostou, a až budou lidem dobíhat fixace a začnou uzavírat nové smlouvy na další období, bude to pro ně pořádná řacha.
Nicméně nyní zde řešíme situaci způsobenou událostmi z nedávné minulosti. Při pohledu na výši výdělků a jejich strukturu je však nepříjemné především takové zjištění, že i po více než 30 letech od sametové revoluce jsou výdělky v Česku tak nízké v porovnání se zeměmi na západ od našich hranic. A to už je na mnohem hlubší ekonomickou či sociologickou analýzu, proč je situace taková a co se stalo špatně. Za minulou dekádu se zde popsaly tuny papíru a udělal stoh různých studií, které sice popsaly v tu dobu panující stav, ale žádnou změnu nepřinesly.
Potíž však je ta, že současná doba je tak vyhrocená a vyhlídky natolik černé, že se nikdo nechce pustit do nějakých zásadních řešení. A vše se tak jen flikuje a slibují se drobné finanční dárky, které mají zmírnit současnou situaci nebo byly či jsou vnímány jako jakési předvolební všimné. Zkrátka tato doba je pro populisty jako stvořená a mnoho lidí si na populistické nadbíhání zvyklo a považuje ho za samozřejmé. Jednorázová dávka či dočasné snížení konkrétní sazby daně situaci nevyřeší. Způsobí jen zmatek a zadělá na další problém v budoucnosti.
Nicméně problém relativně nízkých výdělků v Česku (ve srovnání se Západem) je dlouhodobý problém a měl se začít řešit už dávno. Například i v době, kdy bylo u kormidla hnutí ANO a jeho lídři, kteří nyní vzpomínají na předchozí vládní období jako na zlatý věk, kdy všechno vzkvétalo a bylo líp. Tehdejší doba silného ekonomického růstu a tučných daňových příjmů se měla využít pro zásadnější strukturální proměnu ekonomiky a zavedení potřebných reforem. Místo toho se jen rozdávaly a projídaly snadno získané peníze. A když pak zlaťáky došly, vyřešilo se vše sekáním mamutích dluhů. Tím se jen roztočila strašlivá spirála, ve které se motáme nyní a jejíž otáčky budou bohužel ještě zrychlovat.
