Známe to ze svých osobních životů. Kdyby se nestalo to, pak by se přeci nemohlo stát tamto. Vždy si při těchto úvahách vzpomenu na skvělou knížku Louise Pergauda (1882–1915) Knoflíková válka. Vyšla v roce 1912, autor pak zemřel o tři roky později jako válečná oběť první světové války. Jeho nesmrtelná kniha nabízí i ironické paralely ke světu velké politiky.
Jde o příběh kluků ze sousedních vesnic Lovreňáků a Velraňáků, kteří spolu vedou nelítostné souboje o chlapeckou čest. Jeden z nich pronese legendární větu: „Kdybysem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil.“ Tato věta nepotřebuje nějaký konkrétní kontext. Říká vše podstatné. Pokud bychom dopředu znali budoucnost, pak by řada našich rozhodnutí a činů vypadala asi jinak. Knoflíkovou válku převedl na filmové plátno v roce 1962 francouzský režisér Yves Robert a i po 60 letech stojí za zhlédnutí.
Většina lidí dokáže v retrospektivě svých příběhů pronést podobnou větu jako chlapec z Pergaudovy knihy. Tíží je odpovědnost za skutky, které měly nedobré a někdy i devastující dopady. Jedna chvíle, jedno špatné rozhodnutí, nepřiměřené riziko, přecenění sil, někdy i nevědomost a naivita… Příčin chybných rozhodnutí bývá více, málokdy je to jen jedna jediná. Pokud ano, pak je to nejčastěji pýcha. Největší z lidských hříchů. Minulost nás dohání, nedá se před ní utéct. Neměla by nás však zcela paralyzovat. Musíme přijmout moc přítomného okamžiku, jak o ní píše ve své stejnojmenné knize z roku 1999 německý filozof Eckhart Tolle (nar. 1948).
Jsou však lidé, jež jejich pýcha zcela uchvátila a osedlala jejich mysl. Žádná odpovědnost je netíží, nekladou si žádné etické imperativy, musí vždy vítězit za jakoukoliv cenu i oběti. V parafrázi na Knoflíkovou válku by se dalo říci, že chtějí mít stůj co stůj pokaždé nejvíce knoflíků. Možná si někdy při součtu zisků a ztrát v intimitě svého soukromí tiše do polštáře řeknou stejnou větu, ale jejich pýcha jim nedovolí si přiznat chybu a vyvodit z ní důsledky. Takovým až zrůdným samcem svého druhu je zcela jistě Putin. Bude ty svoje sobecké bezohledné hry předvádět až do úplného konce. Dokonce si asi říká, že když padne on, tak padnou všichni. Masy ovládá nejen brutální propagandou, ale velmi důmyslným „soft“ terorem na domácí scéně. Probudil v sobě i ve svých příznivcích zvířecí pudy. Podobně jako mnozí jeho předchůdci v dějinách lidstva. Mnozí přeživší si pak po zbytek života říkali, že kdyby to bývali byli věděli… Jenže to bylo až ex post.
To věčné „kdyby“ asi teď leží na srdci i některým z těch, kteří dříve neprokoukli, byli pomateni anebo jen pragmaticky za úplatu sloužili zlu, možná je k tomu přiměl někdo svým vyděračským potenciálem. Kdo ví? Každý příběh je originál, byť mají mnohé podobný rukopis. Jsou však tací, kteří slouží peklu dál, jejich mefistofelovské úpisy jsou asi nevypověditelné. Vidíme to dnes a denně. U konkrétních lidí si říkáme, jak je to možné, že je tenhle emeritním prezidentem a támhleten dnešním poslancem a další děkanem na vysoké škole či velmi významným představitelem církve. Svoboda a demokracie jsou jistě fajn, jen s tím dovětkem, že obojího lze využít i zneužít. Drzosti, neomalenosti či dokonce většinově vědomé službě cizí mocnosti někdo říká svoboda slova, jindy zase k demokracii nenápadně přidá adjektivum regulovaná a jakoby přímá. Často nás pak může napadnout, že jsme to, kdo je kdo, měli vědět, tušit a rozpoznat mnohem dříve, protože kdybychom to věděli… Podobné scénáře jsou asi věčné.
Svět je bohužel také přehlídkou manipulací, omylů, chyb a z nich pramenících deziluzí a ztrát. To však neznamená, že bychom se měli smiřovat se zločiny a projevy nelidskosti. V tom nás žádné „kdyby“ neomlouvá. Důkladně se tomuto tématu věnoval německý filozof a lékař Karl Jaspers (1883–1969) ve svém díle Otázka viny z roku 1946 jako reakci na druhou světovou válku. Posuzuje vinu kolektivní a individuální, která má podle něj čtyři roviny – kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Téma, které je dnes více než aktuální.
