Česká veřejnost žije v těchto dnech pekingskou olympiádou. V pozadí té okázalé parády zůstávají politické aktivity Číny a Ruska, které probíhají vlastně na jejím okraji. Jsou přitom hrozivé a nedělejme si iluze, že se z toho jen tak vykroutíme.
Na první pohled to vypadá, že jde o Ukrajinu. To je ale jen menší část pravdy. Už v předvečer Putinova příletu do Pekingu vyhlásil Putinův diplomatický poradce Ušakov: Rusko a ČLR jsou společně toho názoru, že je zapotřebí spravedlivější uspořádání světa. Je prý připraveno společné prohlášení o tom, že mezinárodní vztahy vstupují do nové éry. Dva dny nato bylo prohlášení zveřejněno.
Jeho podstatou je konstatování, že Čína jednoznačně podporuje Rusko ve věci Ukrajiny, kdežto Rusko stojí na straně Číny v záležitosti Tchaj-wanu. A obecněji řečeno: obě země se budou navzájem podporovat v hájení svých klíčových zájmů a prohloubí své strategické vztahy.
Rusku přitom jde o to, aby zabrzdilo další rozšiřování NATO. Jenže z toho, co ruská zahraniční politika říká už přes deset let, plyne, že nejde jen o Ukrajinu, ale navíc o omezení těch zemí NATO, které do aliance vstoupily po roce 1997, tj. včetně ČR. A Čína je znepokojena tím, jak se Spojené státy a Velká Británie angažují v Tichomoří a v Indickém oceánu, zejména ve vztazích s Austrálií. Je to prý nebezpečí pro stabilitu a mír.
Tón textu je halasný a velkoústý, cituji: „Přátelství obou zemí nemá hranic. Není oblasti spolupráce, která by byla zapovězena.“
Je zjevné, že význam této deklarace zdaleka přesahuje význam sportovního zápolení v Pekingu. Přitom Čína a Rusko přišly se svou iniciativou ve vhodné době. USA se jen těžko vzpamatovávají z pohromy zvané Donald Trump. Evropa není zcela jednotná: zdvíhá se bouře odporu proti Německu, které prý „nedrží basu“.
A o naší vlasti raději nemluvit. Vláda je ve věci Ukrajiny a snad i Tchaj-wanu jednotná. Zato babišovsko-okamurovská opozice je rovněž jednotná. Její hlavní linií je mírotvorný appeasement. Má silné pozice v médiích: píšou tak, že chtějí hrát v situaci, jak jsem ji popsal, anděla míru. Přitom nám jde o všechno a hrozí, že anděl bude oškubán do posledního brka.
Když jsme v roce 1989 se štěstím vylezli z ruské žumpy, rozhodli jsme se vrátit tam, kam patříme, i když jsme se v posledních dvou stech letech podle toho často nechovali. Hesly jsou křesťanství, osvícenství, demokracie. Appeasement s lidožrouty mezi ta hesla nepatří. Měli bychom být taky loajální k našim spojencům. Je to slušné. A měli bychom vědět, že plná kaťata ubírají údajnému mírotvorci na důvěryhodnosti.
Čili chumelí se, už zase a velmi. Na olympiádu zapomeňte. Jde nám o krk. Už zase si nejspíš budeme muset vybojovat to, co nám v roce 1989 nepříliš zaslouženě spadlo do klína. A měli bychom tak učinit důstojněji, než jsme to (ne)provedli v letech 2013–2021.
