Napětí ve vztazích mezi Ruskem a Ukrajinou, kde se stále častěji hovoří o reálné hrozbě vypuknutí rozsáhlého ozbrojeného konfliktu s nedozírnými následky, vedlo rovněž k vyhrocení beztak napjatých vztahů mezi Ruskou federací a Organizací Severoatlantické smlouvy (NATO).
Rusko nelibě vnímá rozšiřování tohoto zdaleka nejsilnějšího vojensko-politického společenství na světě stále blíže k jeho hranicím. Na tom něco je. Za dobu své existence (vzniklo 4. dubna 1949) se totiž NATO rozšířilo z původních dvanácti členů – USA, Kanady, Británie, Francie, Portugalska, Belgie, Lucemburska, Nizozemska, Dánska, Norsko, Itálie a Islandu – na současných třicet! V roce 1952 do něj vstoupilo Řecko a Turecko, 9. května 1955 (na den přesně deset let po Dni vítězství, jak se slavil v bývalém Sovětském svazu) Spolková republika Německo a v roce 1982 Španělsko (sedm let po Frankově smrti).
Na druhou stranu jsou zcela pochopitelné obavy Estonska, Litvy, Lotyšska a Polska, jež sovětskou okupaci zažily a nemají důvod vzpomínat na ni v dobrém, a proto hledaly ochranu pod deštníkem NATO.
Z Varšavské smlouvy hurá do NATO
Po rozpadu Sovětského svazu a východního bloku zanikla také Varšavská smlouva, založená 14. května 1955 jako odpověď na vstup SRN do NATO. Zakládajícími členy bylo osm států (Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá demokratická republika, Polsko, Rumunsko a SSSR). V září 1968 na protest proti okupaci ČSSR z organizace vystoupila Albánie.
Dvanáctého března 1999 jako první z někdejšího východního bloku vstoupila do Severoatlantické aliance Česká republika, Maďarsko a Polsko. V roce 2004 se během největší vlny rozšiřování NATO rozrostlo o dalších sedm států: Bulharsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Prvního dubna 2009 se přidala Albánie a Chorvatsko, 5. června 2017 Černá Hora a 27. března 2020 Severní Makedonie. Do NATO tedy vstoupili všichni bývalí spojenci SSSR z Varšavské smlouvy, tři postsovětské pobaltské republiky a další dvě postsovětské republiky – Gruzie a Ukrajina – mají o členství eminentní zájem. I velmi slabý zeměpisec při pohledu na mapu musí uznat, že geopolitické a geostrategické postavení Ruska coby nástupce Sovětského svazu se dramaticky zhoršilo. NATO se pevně uchytilo na Balkáně a v Pobaltí, oblastech tvořících odedávna zájmovou sféru Ruska, jíž se nehodlá jen tak vzdát.
Zároveň se však vytvořila velice podivná situace. Z přiložených tabulek sice jednoznačně vyplývá, že NATO má v současnosti nad Ruskem ve většině hlavních ukazatelů výraznou převahu a šest jeho členů (USA, Německo, Británie, Francie, Itálie a Kanada) patří výší hrubého domácího produktu mezi deset největších ekonomik světa , nicméně jeho překotné rozšiřování představuje také slabinu. Jeho východní křídlo je totiž jen těžko hájitelné. Kdyby se Rusko rozhodlo zabrat Pobaltí, bylo by mu v tom možno zabránit jedině za cenu rozsáhlé, ne-li světové války, do níž by se asi většina členských států NATO nehrnula. Jenže nesplnění závazků a obětování pobaltských republik by důvěryhodnost NATO, jehož prestiž notně utrpěla loňskou ostudnou porážkou v Afghánistánu, ještě dramaticky snížily. Vývoj na Ukrajině proto sledujme s maximální pozorností a chladnou hlavou.
