nahoru

Legie jako národní mýtus? Proč se republika otočila zády k poctivým „Rakušákům“ ?

Lukáš Lhoťan 3. listopadu 2021 • 17:20
Legie jako národní mýtus? Proč se republika otočila zády k poctivým „Rakušákům“ ?
foto: Foto Aha! – Zbyněk Schnapka, Supraphon, Panorama Kino, ara

Před pár dny jsme si připomněli vznik Československé republiky. Z médií a projevů politiků k tomuto výročí se zdá, že český národ většinově bojoval za vznik republiky proti habsburskému císaři. Nic však není víc vzdáleno pravdě než tento mýtus. Například naprostá většina Čechů odvedená do rakousko-uherské armády bojovala až do konce války za habsburského císaře a jen hrstka Čechů císaře zradila a přeběhla k Dohodě. Dnešní mluvou by byli označeni za agenty Ruska, protože podpořili Rusko proti habsburské monarchii.

A tak se o císařských Češích vesměs mlčí a neoslavuje se „vlastenectví“ a věrnost přísaze českých vojáků bojujících za císaře, protože by to (logicky) bylo v rozporu s propagandou vytvořenou Masarykovým Československem a rozvíjenou určitým způsobem dál i v dobách komunismu. Přitom většina Čechů by u svých pradědů bojujících v 1. světové válce zjistila, že byli věrní přísaze císaři prakticky až do konce 1. světové války.

Odhaduje se, že českých vojáků mohlo být v armádě Rakousko-Uherska za 1. světové války kolem 1 400 000 a k Československým legiím se po jejich vzniku přidalo oficiálně kolem 90 000. Podle odhadů ve válce do konce roku 1917 padlo kolem 138 000 českých vojáku rakousko-uherské monarchie. Oproti tomu ztráty legionářů byly mnohonásobně menší, odhad je kolem 5 500 mužů.

Tedy naprostá většina Čechů zůstala věrná habsburskému císaři a monarchii až do konce její existence, byť můžeme spekulovat o důvodech této věrnosti (například strach, motivace vyplacení žoldu apod.). Přitom o Češích jako dobrých vojácích bojujících za císaře se vyjádřil i rakousko-uherský polní podmaršálek Adolf von Boog, který jen zdůrazňoval, že je třeba se k Čechům chovat slušně a pak není problém s jejich věrností a spolehlivostí v boji. A jak upozorňuje historik Ivan Šedivý, tak „již v roce 1920 však vynikající český demograf a statistik Antonín Boháč ukázal, že není správné vztahovat mrtvé k počtu obyvatelstva, jak to učinil Winkler, nýbrž jen k té věkové kategorii mužské populace, která mohla být odvedena, a měla tedy ‚příležitost‘ padnout. A české země vykazovaly náhle dokonce ‚příznivější‘ hodnoty než alpské“. Znamená to, že možná i Češi umírali za císaře v průměru více než Němci. Tj. že zbaběle z boje neutíkali a nevyhýbali se mu.

Přitom po vzniku Československé republiky byl záměrně budován mýtus o hrdinných legionářích a čeští vojáci v armádě habsburského císaře byli kolikrát líčeni „švejkovským“ stylem či prezentováni jako nespolehliví vojáci, z nichž pomaličku každý druhý byl odpůrcem habsburské monarchie. Ovšem to nebyla vůbec pravda a je víc než tragikomické, že propaganda masarykovského Československa se zde vzácně shodovala s propagandou německých nacionalistů, kteří také české vojáky v rakousko-uherské armádě prezentovali jako „švejky“ a nespolehlivé živly.

Běh světových dějin byl ovšem takový, že vývoj uvnitř rakousko-uherské monarchie vedl i mnohé české a slovenské sympatizanty císaře k tomu, že se přiklonili k vzniku Československa v momentě jeho vyhlášení. Vypsat všechny děje, události a důvody, proč k tomu všemu došlo, by zabralo několik knižních svazků, ale ve stručnosti je dobré připomenout, že možná největší zásluhu na vzniku Československa nakonec nemá ani tak Masaryk a jeho skupina spolupracovníků společně s legionáři, jako ji mají němečtí a maďarští nacionalisté. Ti se tak usilovně snažili přetvořit Rakousko-Uhersko do podoby nacionalistického státu, kde moc bude v rukou pouze dvou národů – Němců a Maďarů, až se jim podařilo nejen rozbít císařství, ale donutit i většinu stoupenců císaře v českých zemích k podpoře Masaryka a jeho ideálu Československé republiky.

Například Maďaři dali ve dnech 16. října a 17. října 1918 na tzv. uherském sněmu (zemské shromáždění Království uherského) najevo, že nejen odmítají federalizaci Rakousko-Uherska a přiznání autonomie Slovákům, Rusínům, Chorvatům, Srbům, Rumunům aj., ale odvolali i uherské pluky z válečné fronty, a tím vlastně vyhlásili svou nezávislost na rakousko-uherském císaři Karlovi I. A pozadu nezůstali ani němečtí poslanci Říšské rady, kteří 21. října 1918 odmítli možnost budoucího vzniku Československa a později vyhlásili na části Rakousko-Uherska osídleném Němci nový stát Německé Rakousko (Deutsch-Österreich). Československé vyhlášení nezávislosti tak bylo vlastně reakcí na deklarované vyhlášení nezávislosti Maďarů a Němců a logicky vedlo k válce o sporná území. V našem případě na Těšínsku, Slovensku a v Sudetech.

Pokud se ovšem dnes oslavují legionáři jako budovatelé Československa, je to také dosti neúplné a zkreslené, protože v počátcích vzniku Československa ležela největší tíha obrany a zajištění pořádku na bývalých českých vojácích rakousko-uherské armády (například na plucích 30. Vysokomýtský, 35. Plzeňský a 28. Pražský a dobrovolnická formace Slovácká brigáda). Legionáři, hlavně jejich největší část, byli totiž v zahraničí a jejich návrat do nově vzniklého Československa neprobíhal nijak rychle.

Například při osobním pátrání po minulosti příslušníků rakousko-uherské armády narozených u nás v Beskydech jsem zjistil, že mnozí byli po ukončení 1. světové války vyvázáni z přísahy císaři Karlovi I. a dobrovolně začleněni do Československé domobrany v Itálii, kdy byli od března 1919 posíláni z Itálie do nově vzniklého Československa a účastnili se bojů s Maďary na Slovensku či obrany československých Sudet proti německým nacionalistům.

Velký dík za vznik Československa tak patří i císařským vojákům, kteří se okamžitě po vyvázání z přísahy od císaře Karla I. postavili do zbraně na obranu nově vzniklé Československé republiky. Tito vojáci a hlavně důstojníci pak tvořili značnou část armády Československé republiky, která se jim odvděčila za jejich podporu v těžkých dnech tím, že jim bylo zakázáno se setkávat a vzpomínat na dobu, kdy sloužili v císařské armádě, a byli nejen mnohdy šikanováni a uráženi legionáři, ale hlavně byli zapomenuti na dlouhá desetiletí, kdy byli vykreslováni jen jako švejkové, zaostalí jedinci apod.

Je víc než smutné, že i dnes více než 30 let od roku 1989 se při připomínání 28. října 1918 zapomíná na tyto „Rakušáky“, jak hanlivě byli čeští příslušníci císařské armády v dobách Masarykova Československa označováni – přitom oni jen byli věrní své vojenské přísaze a své vlasti vedené císařem.

Co se později odehrálo v historii střední Evropy, to jen ukázalo, že bez rozpadu Rakousko-Uherska by nejen nevzniklo Československo, ale také by nejspíše nebyl ani Adolf Hitler a bolševici by nezískali na mnoho desetiletí kontrolu nad východní Evropou. Ale historie nezná „kdyby“ a odehrála se tak, jak se odehrála. My se z ní můžeme ovšem poučit, abychom stejné chyby jako naši pradědové neopakovali znovu, abychom nezapomněli na to, co se doopravdy odehrálo, a nežili jen v mýtech vytvořených vítězi. Otázkou ovšem je, jestli je k tomu všemu u nás vůbec vůle a jestli máme zájem připomenout si složitou realitu? Což je jistě mnohem těžší než žít v mýtech o 28. říjnu a vzniku Československa.





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejčtenější