nahoru

Za běžence umírající na bělorusko-polské hranici může Lukašenko, ne Poláci. Ti rozhodli správně

Oldřich Tichý 26. září 2021 • 13:00
Alexandr Lukašenko
Alexandr Lukašenko
• foto: 
President.gov.by

Používat uprchlíky z Iráku, Afghanistánu či Sýrie jako lidskou zbraň, tak jak to dělá Alexander Lukašenko, je krystalické barbarství. Právě to je ovšem hlavní důvod, proč státy na hranicích EU nesmí podobnému nátlaku podlehnout a často zbědované běžence, které k nim běloruský diktátor posílá, jednoduše přijmout. Opačný postup by měl předvídatelný výsledek – Lukašenko by se tím jen utvrdil, že soupeři vyznávající základní principy humanity jsou právě kvůli tomu snadno vydíratelní. A vyděrač, který zjistí, že mu zločiny prochází, logicky přitlačí na pilu.

Běloruský prezident Alexander Lukašenko patří mezi diktátory, pro které má cizí lidský život menší hodnotu než jejich vlastní ranní káva. Před nedávnem sám nepřímo potvrdil, že jím organizované dovážení migrantů je odvetnou akcí za sankce, které EU přijala vůči jeho režimu kvůli zásadnímu porušování lidských práv v zemi. Jestli byl postup unie adekvátní, jestli má smysl a k čemu povede, ponechme teď stranou. To, jak Lukašenko zareagoval, je jednoznačně odporné, zavrženíhodné a proti lidskosti.

Unijní země zareagovaly zcela správně, když na hranici s Běloruskem posílily hraniční hlídky a snaží se běžence zastavit ještě před vstupem na své (a de facto tedy i „naše schengenské“) území. Uprchlíci, pro které by zůstat u Lukašenka znamenalo dostat se z louže pod okap, se tím ovšem nezřídka ocitli v pasti. Bohužel, už nejméně pět případů hladových, vysílených nebo nemocných chudáků, kteří uvízli zejména před polskými pohraničními hlídkami, skončilo tragicky. Tedy tragicky z pohledu těch, kdo považují zbytečnou smrt člověka za neštěstí. Z pohledu Lukašenka jde naopak o žádoucí zvýšení tlaku, jemuž Polsko čelí.

Polská vláda (ale i vláda kterékoliv jiné země, která by se ocitla ve stejné situaci) má dvě možnosti: Buď povolit a pustit běžence, z posledních sil přežívající na polsko-běloruském pomezí, do země. Můžeme vsadit na to, že za každého jednoho takového uprchlíka by Lukašenko dovezl k hranici pět dalších. A dalších. A dalších. Druhou možností je zůstat nekompromisní, ukázat běloruskému diktátorovi, že běžence sice může dovážet k sobě, ale unijní státy udělají vše pro to, aby mu tam také zůstali. Což by mohlo tuto jeho nechutnou taktiku po nějakém čase eliminovat.

Varšavský kabinet se rozhodl pro druhou možnost. Kdyby politici ostatních unijních zemí spolu s bruselskými úředníky a institucemi nebyli pokrytci, měli by za to do Polska posílat děkovné dopisy. Vláda Mateusze Morawieckiho na sebe vzala plnou odpovědnost a přijala rozhodnutí, které je nesmírně těžké a možná i nevděčné jak politicky, tak zejména lidsky. Díky tomu teď mohou někteří evropští politici koukat na polské kolegy skrz prsty, na dálku je mistrovat a plácat do médií hraběcí rady (což ovšem není ve vztahu k Polsku novinkou), aniž by si ovšem sami museli špinit ruce s řešením reálné situace.

Kromě toho musí navíc polská vláda čelit tlaku ze strany médií a nevládních lidsko-právních organizací. Obě tyto skupiny vidí většinově jen jednu stranu celého problému – tedy zbídačelé muže, ženy i děti, kteří – občas na hranici života a smrti – živoří těsně před polskou hranicí a prosí o možnost pokračovat v cestě za důstojným životem. Pro novináře jsou takové vyhrocené emocionální příběhy darem z nebes, jejich detailním popisováním získávají čtenáře, diváky a novinářské ceny. U lidsko-právních neziskovek jde pak přímo o samotné opodstatnění jejich sporné existence.

Zodpovědní politici by si ale neměli dovolit luxus jen jednoho úhlu pohledu a musí mít na zřeteli také to, co by – byť momentálně humánnější – otevření polských hranic a přijetí zoufalých běženců znamenalo pro budoucnost.

O tom, že ustupovat vydírajícím diktátorům se nevyplácí, se Evropa přesvědčila již vícekrát. Po politicích bychom proto měli chtít, aby v podobných případech neustupovali. Aby dělali i rozhodnutí, která jsou mimořádně těžká, v dané chvíli nepopulární, možná jim prohrají příští volby a možná se kvůli nim budou do smrti budit ze spaní. Ale pokud jsou přesvědčeni, že jde o rozhodnutí správná pro budoucnost, pak je jejich povinností vzít na sebe odpovědnost, učinit je a stát si za nimi. (Mimochodem, v menším lze za takové rozhodnutí považovat i vyhlášení výjimečného stavu na východním polském pomezí, kvůli němuž nemohou do bezprostřední blízkosti hranice zástupci médií a neziskovek. Pokud už se vláda jednou rozhodla, že uprchlíky do země nepustí, těžko si představit, čemu by další a další srdceryvné příběhy v novinách a další a další rozhořčené hlasy lidskoprávníků mohly přispět dobrému.)

Celá situace na bělorusko-polské hranici i všechny okolnosti, které ji doprovázejí, bezpochyby tvrdě rozbíjí iluze o nutnosti bezpodmínečné a všeobjímající lidskosti jako jediného konceptu moderní lidské společnosti. Bohužel, nežijeme v ideálním světě, ale v realitě, kde spolu s námi stále žijí i lidé, jako je Alexander Lukašenko. A v takové realitě někdy platí, že je nutné udělat malé zlo pro dosažení většího dobra. Polská vláda to pochopila, převzala odpovědnost a my bychom jí za to měli poděkovat. Udělala to i pro/za nás.





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejčtenější