Naše pyšná civilizace je, zdá se, nepoučitelná. V různých etapách svého vývoje rodí v různých částech světa různé druhy přímých či latentních totalitních vůdců. Oni moc dobře vědí, že k získání moci potřebují ovládnout klíčový atribut demokracie – svobodné volby. Doslova všemi prostředky a způsoby, ať to stojí, co to stojí. Němci si kdysi ve volbách zvolili Hitlera a Češi Gottwalda. Taky uvěřili, že se budou mít líp. Líp se pak měli jen vyvolení soukmenovci a soudruzi. Dav dostal chléb a hry a kritici byli likvidováni.
Isokratés, starověký řecký řečník a myslitel (436−338 př. n. l.) pronesl tuto myšlenku: „Demokracie ničí sama sebe, protože zneužívá svého práva na svobodu a rovnost. Protože učí své občany, aby považovali drzost za právo, bezpráví jako svobodu, neomalený projev jako rovnost a anarchii jako pokrok.“ Demokracie degradovaná jen na údržbu věcí veřejných, bez hodnotového základu se snadno promění v kamuflovanou totalitu. Jako kouřová clona se autoritativním vůdcům hodí vše, včetně přírodních katastrof a zdravotního ohrožení obyvatel. Nerespektování pravidel, překrucování reality, manipulace a vypjatý egocentrismus mají ve své DNA. Kumpáni se drží navzájem. Už to ani neskrývají. Moc dobře vědí, že jim jde o hodně, vlastně o všechno.
Jenže bychom neměli zapomínat na to, že je vždy někdo vynesl na vrchol, že je někdo aktivně (a jiný třeba jen pasivně) podpořil v očekávání nějakého zisku a profitu. Těžko by nám dnes vládl tandem Babiš-Zeman, nebýt kolaborace části mediální obce, některých tzv. protikorupčních iniciativ a nadací, zástupců početné byrokracie, části soudní moci a v neposlední řadě i majetných hráčů domácího byznysu. Ti všichni a někteří další uzavřeli smlouvu s ďáblem. Svým dílem přispěli k demontáži demokracie, k diskreditaci politiky a správy země, k nástupu bezbřehého populismu, k uplácení cílových voličských skupin ze společného měšce, k legitimizaci podvodného jednání.
Točíme se již pár let v kruhu. Vítězí více peněz, více vlivu a moci, více mediálních exhibic, více represí, vítězí lež a nenávist. Pokud jsme si před 30 lety mysleli, že se tyto konstrukce již nikdy nevrátí, tak jsme byli velmi důvěřiví a naivní, a tím pádem bohužel i nedůslední. Kořist je rozebrána, žlaby obsazeny. Určitou nadějí v záplavě deprimujících zpráv je zájem evropských struktur o české domácí poměry. Na vnější impulsy a záchranné mise bychom však neměli příliš spoléhat. Naše potíže se musíme naučit léčit sami. EU teď více řeší Maďarsko a Polsko, i když moc dobře ví o tom, kdo je to ten náš premiér a taky náš prezident. Jejich komentář je logický: „Vždyť jste si je sami zvolili…“
Pokud dnešní stav zakonzervujeme i po podzimních volbách a necháme si opět vzít svobodné volby jako základní instrument demokracie, tak si zaděláváme na trudné časy v atmosféře rozdělené společnosti s vysokou mírou hořké frustrace. Nastává období letního bezčasí, ale i v něm budeme atakováni agrofertím dobrodějem a jeho družinou, kteří nás budou utvrzovat v tom, že je musíme nechat vládnout i nadále, abychom mohli žít v jejich „láskyplné“ péči. Pokud se ukáže, že více než polovině našich spoluobčanů není rady, tak jim asi není ani pomoci. Vyloučit se to nedá. Rada na závěr – berme to teď vážně, abychom si dnešní lhostejnost nemuseli později trpce vyčítat. Změna je nyní nejen žádoucí, je nutná.
