S příchodem nového tisíciletí si Čínská republika stanovila cíl – vystřídat Spojené státy na místě globální velmoci. Ideálně do poloviny jedenadvacátého století. A zatím to vypadá, že mají na svou “padesátiletku” solidní náskok. Čína má totiž ve svém arzenálu oproti Spojeným státům několik výhod.
Ekonomika, která nepřestala růst ani během pandemie smrtící chřipky, hluboko zakořeněná pracovitost, miliardua lidí, plná kontrola nad finančními možnostmi země a určitá morální flexibilita. A všechny tyhle výhody pochopitelně vyplývají z toho, že spíš než stát je Čína horečnatě dystopická noční můra v tradičně orwellovském duchu. A zatímco všude jinde je to mávání Orwellem dost nadsazené, v Číně ne.
Válka je mír
Jedním ze způsobů, jak se chce Čína stát nejsilnějším psem v geopolitické vesnici, je její snaha o vytvoření Nové Hedvábné stezky. V podstatě jde o největší infrastrukturní projekt v historii lidstva, ČLR buduje po světě elektrárny, přístavy a dálnice. Pamatujete na posledního frajera, který ochotně stavěl v cizích státech dálnice, ne? Mluví se tady o nich dodnes.
Velice žádaným vedlejším efektem tadytěch gigantických projektů je ekonomický obojek, který tím Čína nasazuje okolním státům kolem krku. Většina zemí, které se do projektu zapojí, si napůjčuje ohromné peníze, které nemají šanci splatit, a Číňané velkoryse půjčují další a další, skupují věci a přivádějí do země čínské společnosti. Celá Afrika je teď v podstatě jejich. Pokud o tom pochybujete, můžete se podívat, jak africké státy hlasují v OSN ohledně čínských a severokorejských záležitostí. Ekonom John Perkins tuhle čínskou techniku nazývá “kolonialismem bez použítí armád”.
Afrika je velká výhra v lodní dopravě. Ale původní Hedvábná stezka vedla hlavně po zemi. A pro pozemní infrastrukturu je pro Čínu zcela zásadní provincie Sin-ťiang. Na nerostné suroviny bohatých milion a půl čtverečních kilometrů sousedících s Indií, Pákistánem, Ruskem, Mongolskem a dalšími čtyřmi státy. Brána na západ.
Sin-ťiang má jenom jeden problém. Deset milionů Ujgurů.
Svoboda je otroctví
Etnická menšina, která má kulturně mnohem blíž k Blízkému východu než Číně, je samozřejmě pro Komunistickou stranu velký problém. Kde ale ostatní národy vidí problém, Čína vidí příležitost.
Nejspíš jste slyšeli o obludné síti re-edukačních táborů. O tom, že to, co se děje v Sin-ťiang, je největší systematický útlak od dob holocaustu. O tom, že lidé jsou tam zavíráni preventivně, o násilné sterilizaci ujgurských žen, o případech téměř institucializovaného znásilňování o tom, že “učitelé” v táborech používají paralyzéry… a hlavně o nucených pracích. Ta je tady zcela nejzásadnější, protože když už utlačujete deset milionů lidí, můžete z toho aspoň něco vytřískat. V tomto případě doslova.
Samozřejmě je možné, že jste se nikdy nepídili po úplných detailech. Neviděli jste cely pro deset lidí s jedním nezakrytým záchodem, brainwashlé lidi, kteří křičí, jak moc milují Komunistickou stranu. Protože když už nemůže ČLR utajit, že ty koncentráky existují, snaží se z nich alespoň udělat rekreační střediska. Před příjezdem novinářů sundávají strážní věže, malují věci na barevno, strhávají žiletkové dráty… Však víte, stejně tak to dělal se svými tábory ten týpek, co u nás stavěl dálnice.
Čína nepotřebuje, abyste o těch koncentrácích nevěděli. Jim stačí, když nebudete vědět, co si o nich máte myslet. Ostatně...
Nevědomost je síla
Hlavně tedy naše nevědomost. A úplně stejnou dezinformační gymnastiku, kterou Čína provozuje se svými koncentráky, zkouší i s pandemií koronaviru. Možná jste si všimli, že v poslední době nějak vůbec není slyšet o tom, jak to vůbec s covidem má. Největší zpráva z Říše středu, která se týkala koronaviru, byla důrazná žádost Japonska, aby Čína přestala análně testovat jeho občany.
Zprávy z prdele prostě.
Podle všeho je na tom Čína dobře. Velmi dobře. V boji s virem se totiž totalitní stát hodí, můžete prostě bez velkých cavyků uzavřít celé město a střílet gumové projektily do ksichtu těm, co protestují. Nikdo v Číně nemusí fňukat ve sněmovně, jestli může ještě na chvíli prodloužit nouzový stav. Tím samozřejmě neříkáme, že je to dobře. Víme přece, co se stane, když odstraníte demokratické pojistky ze společnosti. Ani nestihnete říct “Senát” a už někdo v chrámu vraždí malé Padawany. Zkrátka Číňané rázně a tvrdě řeší všechny miniclustery, které se objevují na jejich území. V poslední době to bylo hlavně pár nových případů na hranicích s nestabilním Myanmarem, kde mají nejspíš moc práce s natáčením tanečních videí na to, aby řešili koronavirus.
Samozřejmě, nejde věřit v podstatě ničemu, co Čína řekne, poslední studie naznačují, že během první vlny měli až desetkrát víc nakažených, než přiznávají. Navíc to vypadá, že o viru se skutečně vědělo dřív než by Číňané rádi přiznali. Spojený tým WHO a čínských vědců se doopravdy nedokázal shodnout na žádném konkrétním výsledku vyšetřování původu viru, protože podle WHO Čína odmítá dodat hromadu dat. A mimochodem, to je tak všechno, co s tím WHO může dělat, už jsme se přece zmiňovali o tom, jak to vypadá s hlasováním v OSN, že.
Šaškujeme před konvojem
Hlavní starost ČLR teď spočívá v tom, na koho má hodit vinu za virus. V seznamu jsme chvíli figurovali i my, ale hlavní dezinformační kampaň se teď zaměřila na Spojené státy. Protože ta teorie o tom, že virus přitáhli do Wu-chanu američtí vojáci, se chytla nejlépe. Antiamerikanismus je v kurzu v Číně i ve zbytku světa. Včetně Ameriky.
Nezávislí odborníci se sice shodují na tom, že místem původu je Wu-chan, ale tváří v tvář čínské propagandě toho v době postfaktické názor odborníků moc neudělá. Faktem prostě je, že v provincii Chu-pej vypukla na podzim 2019 smrtící pandemie, vinou Číny se dostal virus do celého světa a ta samá Čína v podstatě jako jediná prošla následnou krizí se stále rostoucí ekonomikou a bez ztráty kytičky, zatímco my ostatní jsme se v Kauflandu přetahovali o těstoviny.
Protože kde ostatní vidí problém, Čína vidí příležitost. A zatímco my se hádáme o tom, jestli je rasistické říkat čínská chřipka nebo ne, Číňané vykupují svět ve výprodeji. V tom myanmarském videu jsme my ta šaškující holka a Čína je ozbrojený konvoj, který přebírá moc.
