nahoru

Znásilněná morálka aneb Proč je třeba postavit Babiše před soud

Adéla Knapová1. dubna 2021 • 16:00
Znásilněná morálka aneb Proč je třeba postavit Babiše před soud
foto: fotomontáž Jan Ignác Říha

Kdo zneužívá strachu, nemoci, smrti a výjimečného stavu ke svému vlastnímu prospěchu a obohacení, musí být hnán k zodpovědnosti. Není možné donekonečna akceptovat vykalkulované výmluvy a lži, další zbytečně mrtvé nebo zdevastované, bez mrknutí oka do chudoby a beznaděje uvržené rodiny. 

Mrtvý na cestě

„Nemůžu nechat mrtvého člověka ležet samotného na cestě, to se přece nedělá,” řekl a sedl si, přestože se třásl zimou a pes na vodítku netrpělivostí na vedlejší lavičku pokrytou námrazou. 

Měli jsme za sebou jednu z nejstudenějších nocí letošní zimy a před naším domem umrzl člověk bez domova. Soused, který byl ještě za tmy venčit, ho našel. Těžko říct, jestli kolem něj skutečně prošel jako první, ale rozhodně to byl on, kdo jako první zavolal policii a přiznal umrzlému bezdomovci status lidské bytosti. 

Že je muž skutečně bez života, jsem poznala o pár minut po něm i já už zdálky; tělo leželo na zádech na zemi a modrofialovočerné prsty rukou nehybně pokrčených vzhůru v loktech vyčítaly nebi. Přišla jsem k tělu opatrně, psa v náručí, tehdy soused pronesl těch několik vět.

A na jeho slova se nedalo nic říct, pouze přikývnout a vydechnout. Soused třesoucí se bradou naznačil, abych si přisedla. Dva lidé jsou víc než jeden.

Některé věci jsou evidentní. Evidentně jediné správné. 

Pak přijeli první policisté a koroner a prostor kolem muže a lavičky, pod níž se na zemi v noci změnil v rampouch, zaplnili odbornou rutinou. 

O dvě hodiny později cestou do pekárny jsem na lavičce už požehnané studeným ranním sluncem minula dva mladé muže s kávou v kelímku a rozpečeným toustem. 

Pandemie jako zaklínadlo

Před rokem přiklopil svět neprodyšný zvon pandemie a strachu z nového koronaviru a ochromil ho, téměř zastavil. Byť se virus a boj s ním týká celého světa a hraje se podle podobných not, každá země se chová podle svého. O tom, jak moc bude ten který stát a jeho obyvatelstvo zdevastovány, rozhodují zdánlivé drobnosti, nejen čísla nakažených a mrtvých. Třeba to, jak moc se o všechny lidi ta která vláda skutečně stará, jak moc jí jde o jejich přežití, budoucnost a kvalitní život. 

Neboť se zdaleka nebojuje jen o ty, které virus (v případě naší země za víc než aktivní pomoci Babiše a jeho rádoby odborníků) připravil tragicky předčasně o život. 

Zásadní nakonec budou přeživší, kteří budou země znovu dávat do pořádku a oživovat, budou muset o to víc pracovat… U nás ponesou tuto tíhu na bedrech v nemalé míře lidé sražení na kolena, zchudlí, bezradní, zničení, zklamaní, zneužití a státem odkopnutí, na které dnes většina kašle. 

Přesná čísla samozřejmě ještě neznáme, ale těch, které chování vlády připravilo o těžce a poctivě vystavěný život a uvrhlo je do beznaděje a mnohé dokonce doslova do chudoby a dluhů, jsou a budou statisíce. 

Lidé, kteří státu a politikům navzdory budovali a živili tuto zemi, zakládali firmy, pracovali sami na sebe, nikdy od státu nic nedostali, naopak jim jen bral, ale oni přesto zatnuli zuby, platili daně… teď mnohdy prosí marně v bankách a u lichvářů, aby jim půjčili aspoň na nájem. 

Doprošují se a omlouvají, přestože nic špatného neudělali. Byli zlikvidováni zvůlí těch, kteří mají navíc drzost se označovat za jejich zachránce, zatímco do nich dál kopou. A zdá se, že není moci, jež by se jich zastala. 

Vrchnost nakázala, pohrozila, sebrala, zavřela a sama o to víc naložila sobě a čím dál početnější vrstvě úředníků, kteří jí v tomto nečistém kšeftu slouží, na pozlacené státní talíře. Tak vypadá realita ročního výročí pandemie v Česku. 

Přes mrtvoly 

Desítky tisíc mrtvých, z nichž mnozí zemřeli zbytečně. Statisíce zmařených, do bláta sražených životů – tito porobení lidé bez vyhlídky na lepší budoucnost, někdy dokonce na jakoukoliv budoucnost, se navíc dočtou, že ministerstvo financí, jež je v čele s arcilhářkou (jejíž rodině se samozřejmě daří báječně a dál bohatne) jejich hlavním katem, loni rozdělilo úředníkům na odměnách přes jedenáct milionů korun.

Slyší ve zpravodajství, že holdingu Agrofert se i loni víc než dařilo a vydělal miliardy – mimo jiné na jejich neštěstí. A že zisk Agrofertu jde přímo do kapsy právě Babišovi, který se už poslední rok ani nesnaží své veřejně pronášené lži kamuflovat, omlouvat a vysvětlovat… 

Jsou bombardováni řečmi o solidaritě, o tom, že tuto těžkou dobu musíme společně překonat, a přitom vidí, že ti, co jim ony oběti na hraně samotné existence kategoricky přikazují pod pohrůžkou trestu, o to víc bez uzardění hrabou pod sebe, kořistí z jejich neštěstí, utrácejí peníze jejich dětí a vnoučat, v přímém přenosu lžou, vydírají, vyhrožují… 

A tito lidé se zatnutými pěstmi a čelistmi skřípajícími bezmocí vypnou televizi těsně před tím, než by se rozkřičeli nebo rozplakali frustrací a vztekem a nespravedlností. Vysíleně se plouží zkontrolovat svým o budoucnost okrádaným dětem úkoly z online školy. Když zjistí, že děti raději hrály hry a na cosi se vymluvily, řeknou jim prázdným hlasem ze zvyku, že lhát se nemá. Děti jen pochybovačně nakloní hlavu na stranu. Lhát se nemá? Lhát, vymýšlet si, okrádat a obelhávat ostatní je špatné? To říká kdo?

Vyvržená coura

Kdo vlastně určuje, co se má a co ne? Kdo na to dohlíží? Co je ještě morální a co už dávno překonalo myslitelné hranice nízkosti a ubohosti? Kdy se stala z noblesní a obdivované morálky ta ubohá, v kanálu odhozená, vyvržená coura, která jde s každým a my při překračování jejího zohaveného těla jen znechuceně nakrčíme nos? 

Možná jsme zapomněli, že její svůdnost paradoxně spočívala také v její otevřené náruči a nevyhraněnosti, jisté neurčitosti, jíž kladla nároky na nás. To vše se v posledních letech proměnilo naší zásluhou v promiskuitu. Kdekdo si ji bere do pusy, ohýbá ji podle svého, znásilňuje ji, zaštiťuje se jí, a když se mu to nehodí, dělá, že o ní nikdy neslyšel nebo že vůbec nechápe, o čem je řeč. 

A morálka nekřičí, protože hlas jí dáváme my a my povětšinou mlčíme. Ani se nebrání, protože: nebylo by to nemorální? Neboť: kdo nebo co určuje morálnost? 

Všeobecná, nepsaná a ještě v ne tak vzdálené minulosti většinou společnosti samozřejmě přijímaná, a tedy i celkem často vyžadovaná pravidla morálního chování jako že se nemá podvádět, krást, úmyslně ubližovat, týrat, ničit, bít, zabíjet, zneužívat... dnes nejsou ani k smíchu. Nejsou. 

A morálka zmateně přešlapuje a rozhlíží se, opuštěná v krajině, již nezná. Samozřejmě, že se ráda přidá ke každému, kdo na ni třeba se lží na jazyku a s rukou v cizí kapse mrkne. 

Neselhala ona, ale my. Nedávali jsme na ni pozor, nechránili jsme ji, nechali jsme ji napospas. Každý z nás neseme díl na nepopiratelném úpadku naší společnosti a země. To my jsme se nechali umlčet strašením smrtí a vyděsili jsme se, vypnuli mozek, přijali roli poslušných ohrožených bez svobodné vůle.

Stádní mentalita

Jak vědí psychiatři i sociologové již dlouho, pro většinu lidí není neobvyklé slepě následovat většinu, i když to znamená opustit a popřít to, co považují (respektive původně považovali) za pravdivé a správné. Abychom byli přijati většinou nebo určitou skupinou, k níž chceme patřit, celkem snadno  – a mnozí z nás automaticky – měníme své vnitřní hodnoty a soudy, a navíc dál šíříme a propagujeme ty nové, jež by naše myšlení (pokud bychom ho ovšem do procesu zapojili) původně nutně vyhodnotilo jako špatné.  

Lidský mozek je dokonce ochotný ignorovat vlastní vjemy ve prospěch názoru ostatních. Což znamená, že pohled a názor většiny nás dokáže ovlivnit už na úrovni vnímání a my jsme tedy opravdu přesvědčeni, že ta černá je bílá a budeme se za to rvát, dokonce půjdeme klidně přes mrtvoly, někdy i vlastní. 

Možná sice dál mnozí z nás ze setrvačnosti dětem říkáme, že lhát a podvádět a ubližovat jiným se nemá, že se k sobě máme chovat s respektem a úctou, ale nevadí nám žít v realitě, která tohle vše už několik let veřejně popírá. 

Novou normou je lež, likvidace lidí jen na základě zvůle se stala legální a každý, kdo zpochybňuje kolektivní strach a automatickou poslušnost, je zločinec a odpadlík. Udává se, nadává, podvádí a čím dál méně lidí se za toto své chování stydí. 

Soudit Babiše

Z tohoto marasmu, za který neseme odpovědnost všichni, je jediná cesta – hnát ty, co mají v rukou nejvíc reálné odpovědnosti a za nimiž jdou zásadní rozhodnutí, před soud.

Soudit Babiše a následně jeho nejhorlivější přisluhovače. Podrobit je spravedlivému procesu postavenému na faktech, a ne heslech, pomstě, emocích, výhružkách, lžích, úplatcích, klientelismu… 

Ukázat, že se zodpovídat musíme všichni, že nelze trestat jen “obyčejné” lidi a ty bohaté a mocné naopak podporovat v jejich zločinech. Tak je to dnes. 

Postavit Babiše a spol. před soud a soudit je podle zpřísněných pravidel výjimečného stavu, který opakovaně zneužívají. 

Nepřistupme na jejich hru, kterou nám silou vnutili. Přestaňme sami ohýbat morálku podle toho, jak se to právě hodí, zvedněme se spolu s ní z bahna a nedopusťme, aby všechny nepravosti, jež se během pandemie staly, zůstaly zapomenuty a rádoby pietně překryty smutkem za naše desetitisíce mrtvých. Naopak právě i kvůli nim, kteří za chyby a mnohdy úmyslné využívání situace zaplatili životy, je třeba vystavit vládě nesmlouvavý účet. A nejen ve volbách. Je třeba hnát Babiše k trestní zodpovědnosti.

 




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější