Česká ekonomika má zaděláno na velký průšvih. Odhalil ho rozsudek Nejvyššího soudu, podle kterého zaměstnavatel porušuje Zákoník práce, když řidičům platí jinou mzdu v Praze a jinou v Olomouci.
Rozsudek se týká sporu jednoho zaměstnance České pošty se zaměstnavatelem, ale otevírá cestu k požadavku na kompenzaci nejen pro tohoto řidiče, ale i pro další řidiče tohoto státního podniku, stejně tak jako pro řidiče soukromých dopravců a zaměstnanců dalších firem od supermarketů po restaurace.
Dopady
Všichni se můžou nyní domáhat u soudů stejných mezd, jako mají v Praze. Zaměstnanci mimo Prahu budou možná nad rozsudkem nadšeně pokyvovat, ale ekonom musí varovat, že požadavek stejné mzdy po celé republice je absurdní a povede k vážným hospodářským problémům. Pochopme, že firmy nabízejí vyšší mzdy v Praze, protože za nižší mzdy by pracovníky nesehnaly. Může to být důsledkem vyšších nákladů na bydlení, silnější konkurencí mezi firmami apod., to ale není podstatné. Mzdy, stejně jako jiné ceny musí odpovídat nabídce a poptávce, jinak by nic nefungovalo.
Někdo může tvrdit, že se firmy musí přizpůsobit a začít platit všude stejně jako v Praze, nebo všude stejně jako v Bruntále, nebo začít platit nějaký průměr. To je ovšem nesmysl. Kdyby firmy typu Lidl platily na venkově stejně jako v Praze, můžou pobočky rovnou zavřít, protože neobstojí v konkurenci místních malých obchůdků, které nemají pobočky po celé republice a požadavek stejných mezd za stejnou práci je neohrožuje. Kdyby měly platit v Praze stejně jako v Bruntále, neseženou v Praze lidi a opět neobstojí v konkurenci místních obchodů, které požadavek stejných mezd neohrožuje.
Zákon je pitomý
Nejvyšší soud asi musel rozhodnout, jak rozhodl, protože zákoník práce to dost jasně v §110 říká: „Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.“
Toto ustanovení říká, že se mzda nemá řídit dohodou zaměstnance a zaměstnavatele a vyplývat z nabídky a poptávky na trhu, ale že má být zkrátka stejná v rámci jedné firmy, ať už v pobočce na pražských Vinohradech nebo v malé obci na Jesenicku.
Takový zákon nejspíš nemá obdobu nikde na světě, myslím, že ani ve Venezuele, na Kubě či v Severní Koreji nic takového nemají. Kde se v našem zákoně toto komunistické ustanovení vzalo?
Vláda Vladimíra Špidly v roce 2006 předložila do parlamentu novelu Zákoníku práce včetně této absurdní podmínky. V odůvodnění uvedli, že to musí udělat kvůli směrnici EU: „Směrnice 75/117/EHS, o sblížení zákonů členských států týkající se uplatnění zásady stejné odměny pro muže i ženy, ukládá členským státům přijmout do svých vnitrostátních právních systémů opatření, která umožní všem zaměstnancům domáhat se stejné odměny za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty.“
Jenže ačkoliv Evropská unie nařizuje spoustu různých nesmyslů, v tomto bychom jí křivdili. Příslušná směrnice EU nic takového nepožadovala, jen požadovala, aby na stejné pozici měla stejnou mzdu žena jako muž. Možná jen úředníci ministerstva špatně pochopili antidiskriminační požadavek stejné odměny pro muže a ženy za shodnou práci a udělali z toho podmínku stejné odměny pro všechny. V rozpravě se nad tím tehdy nikdo nepozastavil a novela prošla hlasy ČSSD a KSČM.
Od závažnějších dopadů během uplynulých 14 let nás chránilo nejspíš jen to, že za normálních okolností mzdy kolegů zaměstnanců nikdo nezná, a nemá tak k žalobě podklad.
Paskvil je potřeba rychle napravit
Napadená Česká pošta se bránila argumentem, že jezdit po Praze je náročnější, že tedy nešlo o jinou odměnu za stejnou práci. Je to pochopitelně jen výmluva právníků, kteří si jsou vědomi ustanovení zákoníku práce a toho, že věcná argumentace, že v Praze zkrátka musí platit víc, protože taková je ekonomická realita, by před soudem neobstála.
Je potřeba říct, že příslušný paragraf se dostal do Zákoníku práce v podstatě podvodem. Navrhovatel tvrdil, že to tam dává kvůli směrnici EU, ta ale nic takového nepožadovala. Současná česká vláda by měla urychleně ve zkráceném řízení prosadit v parlamentu novelu Zákoníku práce a paragraf 110 z něj vyhodit – a minimalizovat tak škody, které vznikají.
