Jediný, kdo se momentálně chová tak, jak se dá očekávat, je koronavirus. Množí se, expanduje, užívá si (bohužel ne jenom čtvrthodinu) slávy. My ostatní jsme poněkud zmateni, což je samozřejmě mnohem horší. Čím je vaše postavení významnější, tím je zmatení škodlivější.
Čeká se od vás, že zachráníte svět, protože jste vyvolený! A co když se začne ukazovat, že je tady někdo, komu to jde líp? Ohrožuje vaši pozici? Máte najednou zachraňovat svět, nebo sebe?
Lid, alespoň zpočátku zcela opuštěný, to pochopil tak, že co si neudělá sám, mít prostě nebude.
Operace „Šijeme roušky“ pomohla a demonstrovala některá zlidovělá rčení. Třeba to o šikovném národu, kterému vládnou nemehla. Šít neumím, řídit (automobil) ano, tak jsem alespoň pár roušek rozvezl a bylo to takové, že i starej cynik se rozplakal. Sakra.
Záplava dobra, která se hrne i na samoty prostřednictvím sociálních sítí, je v první fázi ohromující, ale s postupujícím časem začne vyvolávat otázky. Ta, která je trvalá, je tahle: Děláme to dobře? A kdo nám pomůže? Odpovědí se však dočkáme, jestli vůbec, až přijde čas. Takže naše odpovědi budou zatím jenom série dohadů.
Přesto bych dvě měl už dneska.
Jedna je ta, že celá tahle patálie s koronavirem je příležitost zastavit se a kouknout se na to, jestli to, co jsme dodnes dělali, byla jenom série rutin, které jsme byli navyklí dělat, a jestli měly vlastně nějaký smysl. To je docela dobré východisko.
A ta druhá, trochu přízemnější odpověď přichází na otázku, co se děje tam, kde se nešijí roušky a nesbírají víčka. Co se děje v kancelářích inženýrů, kteří plánují naše životy?
Chtějí nám pomoci, nebo nás vezmou ještě pevněji pod krkem? To je příležitost, kterou dává koronavirus jim. A oni tyhle příležitosti umějí vzít pěkně za pačesy.
