nahoru

Soudržnost za časů koronaviru: Když Česko vaří roušky v hrncích na špagety

Alena Ježková22. března 2020 • 10:55
Soudržnost za časů koronaviru: Když Česko vaří roušky v hrncích na špagety
foto: Alena Ježková

Charakteristiky jako místo bydliště, profese, původ, vzdělání či gender v Česku během jediného týdne ztratily význam. Lid se nově rozdělil na šičky a šiče, rozvozce a poslíčky, poskytovatele textilu, nezištné dárce a vděčné příjemce. V době, kdy je řada lidí bez práce a čelí budoucím ekonomickým potížím, paradoxně ztratily význam i peníze. Neboť roušky se většinou šijí zdarma či za náklady a potřebným se prostě rozdává.

Pár dní trvalo, než se český národ zorientoval v situaci pandemie. Z etapy nadávání na všechno přešel ke znovuobjevování kreativity, v níž byl po čtyřicet let totality tvrdě cvičen. Místo obvyklého pragmatismu nastoupilo soucítění s lidmi v první linii a ohroženými skupinami: s lékaři, zdravotnickým personálem, policisty, hasiči, záchrannými týmy, sociálními pracovníky a seniory.

Česko je bezpochyby jedinou zemí na světě, kde jsou nyní galanterie součástí strategického průmyslu. Vychytralou taktiku české vlády „zavřeli jsme galanterie, abyste se nenakazili, a teď je otevřeme, abyste si sami pomohli“ nyní obdivuje celý svět.

Rouška v autolékárničce: Pomoci mohou ty staré. Jak vyrobit provizorní ochranu? >>>

Díky tomu vznikají zcela nové sociální jevy. Ve frontách před obchody se šicími potřebami postávají rozpačití muži s IKEA taškami a vedou s prodavačkami zoufalé hovory: Motiv látky? No nevím, prostě na roušky. Nitě? Asi nějaké pevné, ne..?

Z kůlen a půd jsou snášeny odkazy předků ztělesněné v šicích strojích, jsou opravovány, promazávány a uváděny do pohybu. Ženy i muži usedají k mašinám a denně produkují statitisíce roušek nejrůznějších podob a střihů. Mezitím stíhají koordinovat domácí vyučování svých dětí, dávat diktáty a vysvětlovat rovnice.

Roušky musí nosit i nejmenší děti! Jak je to mají rodiče naučit? >>>

Ve speciálních skupinách na sociálních sítích se vedou diskuse o úchytech, gumičkách a stužkách (tkalouny už nejsou ani ve velkoobchodech), ti zdatnější řeší vyztužení roušek v části přiléhající na nos (kancelářská svorka, bužírka, kabel).

Vietnamská nehtová studia šijí ve velkém roušky pro sousedy. Vietnamské večerky mají na dveřích srdíčka na znamení, že zdravotníkům rozdávají občerstvení zdarma. Hotely a školky nabízejí šičkám na roušky své povlečení, pivovary propagační ubrusy. Učitelé provozují vyučování přes skype a sociální sítě, umělci dětem vyprávějí pohádky a hrajou on-line divadýlka. Módní návrháři i celé salóny odložily práci na modelech a jedou v designových ústenkách. Celebrity sdílejí fotky rozpíchaných prstíků a momentky od šicích strojů (svůj smysl to taky má). Šičky ve městech distribuují roušky sousedům do schránek. Na vesnicích visí roušky zdarma na plotech zahrádek. Restaurace prodávají skrz improvizovaná okénka a vozí obědy seniorům. Internet zaplavila videa řidičů kamiónů, kteří předvádějí, jak si z (čistých) trenýrek na hlavě umotat provizorní roušku.

Viděla jsem i další neuvěřitelné návody, jak vyrobit roušku z punčocháčů, dětských plenek a podprsenek. Jak transformovat tkanice z archivářských desek na roušky. Jak odborně rozčlenit gumicuk na jednotlivé gumičky a našít je na roušky. Pro vojáky se šijí roušky s maskáčovým vzorem, pro vlastence s českou vlajkou, roušky pro plyšové medvědy a panenky jako motivace pro malé děti. Vděčnost za darované roušky je vyjadřována čokoládou, flaškou, knížkou. Ale i zmraženými pstruhy, naloženými okurkami a domácí marmeládou. Celé Česko vaří roušky v hrncích na špagety, aby sterilizovalo.

Aby bylo jasno: z toho dění si ani náhodou nedělám legraci. Naopak, jsem nadšená. Ve vší vážnosti pozoruju, jak společnost postupně přechází od reaktivity (čili přijímání věcí, jak jsou) k aktivitě (iniciativa, budování, předávání). Z aktivity se rodí uspokojení – z toho, co dokážu, co můžu změnit, komu pomoct. Dobrý pocit, že jsem nezištně pomohl, se jinak zařídit nedá. Spojuje nás to. Přináší nám to nové sebevědomí. A s ním i poznání, že život nám nepodělá žádná vláda, protože si ho můžeme docela dobře řídit sami. Umíme to!

Takže, milá vládo, po týdnu epidemie devótně poklonkující před první leteckou zásilkou ochranných prostředků, kterou jste nám „zařídili“, my nezapomeneme. Už se moc těšíme na příští volby.

Autorka je spisovatelka, mediální konzultantka a příležitostná koordinátorka rouškové pomoci.

Alena Ježková




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější