Až do vynálezu střelného prachu neexistovalo na bojišti nic strašidelnějšího a vražednějšího než horda mimořádně schopných jezdců s luky. Pohybují se extrémně rychle, v životě se k nim nedostanete včas a oni vás budou zasypávat šípy a couvat před vámi nějakých pět tisíc kilometrů.
Jedním z důvodů, proč je tak fascinující studovat vojenskou historii, je i to, jak armády a válečníci fungovali a vypadali kdysi. Dnes jsou všechny armády více či méně standardizované. Velice podobné zbraně, velice podobné uniformy, taktiky, strategie, technologie… To po většinu lidské historie nebývalo zvykem. Armáda byla odrazem kultury a kultura byla zase odrazem prostředí, v němž se dané národy vyvinuly.
Tohle platí maximálně o stepních národech Velké euroasijské stepi. Úplně odlišný způsob života, jiné zvyky než zbytek kontinentu, jiný vztah ke krajině, jiný vztah ke zvířatům a kompletně odlišný přístup k válčení. A možná nejslavnějším stepním národem byli Mongolové, kteří svůj stepní způsob boje dotáhli k absolutní dokonalosti. V nejnovější epizodě Hodiny dějepichu, našem podcastu o nejšťavnatějších částech historie, se podíváme na to, co se s vámi stane, když od dvou let vyrůstáte na koňském hřbetu.
