O tom, kdo za požár berlínského Říšského sněmu nesl zodpovědnost, se dodnes vedou spory. Jisté ovšem je, že nacisté v čele s Adolfem Hitlerem požár symbolu demokracie Německa využili k tomu, aby okleštili demokratické instituty, jako třeba svobodu projevu, tisku, ale také pohybu či vlastnictví. Požár Reichstagu vypukl přesně před 85 lety, 27. února 1933.
Nezaměstnaný čtyřiadvacetiletý obkladač, z něhož se stal obětní beránek události, která bývá označována za předznamenání konce demokratického Německa, Marinus Van de Lubbe byl zatčen přímo na místě činu. Uvedl, že neměl komplice a že chtěl vyvolat svým činem povstání pracujících proti nacistické moci. V souvislosti s požárem byli zatčeni další 4 lidé.
Vůbec nejznámějším zatčeným byl bulharský komunista a revolucionář Georgi Dimitrov – ten byl zatčen a souzen, ale díky výtečné obhajobě byl nakonec propuštěn. Během procesu se mu údajně povedlo rozzuřit dokonce samotného Hermana Göringa.
Požár vypukl okolo jednadvacáté hodiny 27. února večer. Vyšetřování ukázalo, že požár vzešel z vnitřních prostor budovy. O požáru se dozvěděli hasiči krátce po 21. hodině a ihned na místo přijeli. I přes usilovnou snahu se však požár velmi rychle rozšířil a budova byla požárem značně poškozena. V době, kdy se požár šířil, večeřel Adolf Hitler v domě Josefa Goebblese. Když Goebblesovi volali zprávu o požáru Reichstagu, považoval to prý za „za vlasy přitaženou historku“.
Teprve když ministru propagandy volali podruhé, zprávě uvěřil a informoval o ní Hitlera. I proto na místo požáru dorazili Goebbles a Hitler společně. Viděli tak snahu hasičů dostat požár pod kontrolu. Na místě již byl Herman Göring, který Hitlera okamžitě informoval, že šlo o komunistický puč a že již jeden z viníků byl zatčen (narážel na mladého Holanďana Van Lubbeho).
Holanďan Lubbe byl ve stejném procesu, v němž byl zproštěn Bulhar Dimitrov, odsouzen k trestu smrti gilotinou. O jeho vině či nevině se historici dosud přou. Podle známého amerického historika Iana Kershawa Lubbe požár opravdu založil. Kershaw v roce 1998 napsal, že o tom panuje shoda většiny historiků. Zůstává ale stále otázka, zda mladý muž jednal sám, zda byl příčetný či zda jej někdo využil jako „živý nástroj“.
Kershaw také uvedl, že diskusi o Lubbeho nepříčetnosti vyvolali holandští komunisté, aby se tak od jeho činu mohli distancovat. Za zmínku také stojí, že v roce 1998 byl Marius Van de Lubbe omilostněn. Akt měl však čistě symbolickou hodnotu, neústil v žádnou satisfakci, která by byla poskytnuta Lubbeho rodině. Omilostnění bylo generálního rázu na základě zákona, který takto pardonoval zločiny, za něž byli lidé odsouzeni v době nacistické nadvlády.
I nadále však zůstává předmětem bádání historiků, zda požár nezaložili sami nacisté. Jisté je totiž jedno – byli to právě oni, kdo z požáru Reichstagu tyli nejvíce a komu tato událost posloužila jako významná záminka k oklešťování právního státu. Není také bez zajímavosti, že se požár udál těsně před volbami – je možné, že jej nacisté chtěli využít právě k likvidaci KPD.
Ve volbách do Říšského sněmu 5. března 1933 však NSDAP ještě nedosáhla stanoveného cíle, totiž většiny. Získala tehdy 43,9 procent hlasů a byla tak odkázaná na podporu další strany, Německé národní lidové strany, která získala ve volbách 8 procent hlasů.
