Ne Britové, kteří koncentrační tábory vynalezli, a nacisté, kteří je zdokonalili, ale moderní stát vzbuzující podezřívavost vůči cizím elementům je jejich otcem.
V dějinách koncentračních táborů existuje jedna věc, která se často cituje, totiž že byly vynalezeny Brity. Myšlenka izolace nežádoucích skupin obyvatelstva v účelových táborech byla zavedena v Jižní Africe za búrských válek (1880–1881 a 1899–1902). Pro Búry (potomky kolonistů, kteří se usídlili v Jižní Africe v 17. a 18. století) to mělo hrozivé následky. Ačkoliv to byli nacisté, kdo tuto instituci proslavil a dovedl k maximální účinnosti, hledá se stále souvislost mezi Brity a holocaustem.
Jenomže, jak píše na webu aeon.co Dan Stone, profesor moderní historie a ředitel The Holocaust Research Centra na University of London, tento jednoduchý příběh skrývá mnohem složitější historii. Koncentrační tábory jsou podle něj institucí, jež se časem pomocí technik věznění a brutálním „řízením populace“ terorem měnila. „Především to není jen historie koloniální brutality a šílených diktátorů, spíše je to historie, která nás přivádí k srdci moderního státu. Koncentrační tábory odhalují něco o povaze států, jež by nás ve věku zvýšené nejistoty a vzrůstajícího nacionalismu měly přivést na chvíli k zamyšlení.“
Ono zjednodušení „od búrské války k Osvětimi“ není zcela nepravdivé. Britská armáda opravdu vytvořila pro Búry něco, čemu se říkalo „koncentrační tábory“. Ale použili je také pro černošské Afričany, z nichž mnozí byli také uvězněni, ale na rozdíl od Búrů podrobeni nucené práci. „Tábory, které založil Horatio Herbert Kitchener, zaznamenaly přinejmenším zpočátku masívní míru úmrtnosti, ale paradoxně zlepšené podmínky po převzetí britským prokonzulem Alfredem Milnerem měly za následek ‚legitimizaci ideje táborů v mezinárodním měřítku‘, jak říká historik Jonathan Hyslop.“
Přibližně ve stejnou dobu byly také Španěly na Kubě a Američany na Filipínách vytvořeny koncentrační tábory nebo zóny „rekoncentrace“. Mnoho předcházejících institucí navíc zpětně vypadá jako koncentrační tábory: věznice, ostrovy v karanténě, otrocké plantáže, nucené stěhování v koloniálním prostředí. Ty ukazují, že myšlenka izolace nežádoucích skupin je stará a že koncentrační tábory jsou součástí kontinua praktik věznění.
Podle eseje Hannah Arendtové Techniky společenských věd a studie koncentračních táborů (1950) musí nacistické vyhlazovací tábory přimět společenské vědce a historiky, aby přehodnotili své dosud nezpochybněné základní předsudky týkající se dějin světa a lidského chování. Jak uvádí historik Geoffrey P. Megargee vEncyklopedii táborů a ghett, 1933–1945 (2009), táborový systém nacistů — 27 hlavních táborů a více než 1100 satelitních — se stal „možná nejrozšířenějším komplexem detenčních míst, která společnost kdy vytvořila“.
Podle autora nás ale připomínání britských táborů jakožto předchůdců nacistických lágrů nevede k pochopení ani britských, ani nacistických táborů. První z nich nebyly genocidní a druhé se staly součástí genocidy Židů teprve později za války. „Po většinu období třetí říše byl táborový systém oddělen od ‚války proti Židům‘ a vyhlazovací tábory ‚nebyly součástí systému koncentračních táborů‘, jak píše německý historik Nikolaus Wachsmann.
Spíše než zdůrazňovat kontinuitu mezi britskými a nacistickými nebo sovětskými tábory — jak uvádí Arendtová ve svém eseji Koncentrační tábory (1948), první jsou pouze „zjevnými historickými precedenty“ – je analyticky plodným přístupem zkoumat dopad první světové války. „Tady poprvé v moderní Evropě vidíme vznik konceptu bezdomovectví, nadbytečných lidí, uprchlických táborů a ochoty státu zatýkat obrovské množství civilistů, kteří jsou považováni za hrozbu. Od srpna 1914 byl ve Francii prezidentem Raymondem Poincarém vyhlášen ‚výjimečný stav‘, který byl normou v koloniích a teď technikou správy v Evropě. Ve Francii, v Belgii, Rakousku, Itálii a Německu byl status naturalizovaných civilistů změněn na osoby ‚nepřátelského původu‘,“ píše Dan Stone.
Právě koncentrační tábory, jež jsou považovány za nástroje řízení populace v době první světové války a poté, jsou poučné ohledně povahy moderního státu. Jejich skutečný význam spočívá v tom, co nám o našem světě říkají. „Pokud 20. století bylo, jak tvrdil sociolog Zygmunt Bauman, ,století táborů‘, je to proto, že svět národních států, který se objevil v 20. století — a který máme dodnes —, je světem strachu a paranoie založené na vzájemně se vylučujících názorech na etnickou a národní homogenitu a územní celistvost.“
Takto vzniká svět podezření: z páté kolony, ze znečišťujících látek pro rasu a národ a z přistěhovalců. Techniky věznění používané v koncentračních táborech se objevily v nadnárodním rámci, ale logicky vybujely, když se objevil moderní stát. Pomohly státu izolovat nechtěné osoby (vymezené rasou, náboženstvím atd.). Umožnily ovládat zbytek obyvatelstva skrze předpokládanou hrozbu, že skončí v táboře, když dotyční nebudou konformní. „Koncentrační tábory se svou centralizací teroru ztělesňují kondenzované hodnoty státu, když ten se cítí nejvíc ohrožen.“
Ty dnes existující zřejmě ještě nejsou poslední.
