Čtrnáctého prosince 1825 se důstojníci carské armády a příslušníci ruské nobility pokusili o režimní převrat. Během nástupu na trůn cara Mikuláše I. tak vyvrcholila dlouholetá krize zkostnatělého systému samoděržaví. Kvůli špatné koordinaci převratu a neexistenci jeho širší podpory mezi armádou byl rychle potlačen, jeho nejvýznamnější iniciátoři popraveni a řadoví přívrženci posláni na Sibiř. Proč v rámci ruské společnosti dodnes rezonuje právě tato událost moderních dějin?
Historik Sergej Erlich zastává názor, že děkabristické povstání představuje víc než co jiného nafouknutou bublinu sloužící v různých dobách různým účelům. Velké dějinné události podle něj musí mít velké následky, což děkabristický převrat v reálu neměl. Důstojníci odsunutí na Sibiř se podíleli na rozvoji vzdělanosti a kultury tamějších společenství. Převrat samotný odstartoval tzv. mikulášovskou reakci, tedy utužení režimu a zablokování jakékoliv průchodnosti reformace. Dál lze hovořit spíše o ozvucích události, nikoliv jejích reálných dopadech.
Povstání tak podle Erlicha získalo na význačnosti jen díky popularitě jeho literárního obrazu. Dokazuje to mimo jiné i míra zájmu západní historiografie, která se děkabristům na rozdíl od jiných témat ruských dějin nevěnuje skoro vůbec, a naopak jeho popularita mezi ruskými akademiky. Historik označuje děkabristické povstání za největší mýtus ruské paměti, ne však paměti celonárodní, ale především paměti intelektuálů.
Klade otázku, proč se místo povstání, přeneseně symbolizující první velké vzepření se ruskému autoritářství, legendárními nestaly například dva týdny v roce 1730. Nastoupivší carevna Anna Ivanovna byla tehdy donucena podepsat kondici, jež z Ruska prakticky učinila konstituční monarchii. Pravda, po asi dvou týdnech Anna zjistila, že ve státě neexistuje síla, jež by si dodržování konstituce vynutila, a vše se vrátilo do starých kolejí. Příběh pravděpodobně neměl stejný potenciál jako ten o neohrožených důstojnících toužících po svobodě a rovnosti pro všechny.
S mýtem o děkabristech manipuloval také Josif Stalin. Narace dostala po druhé světové válce nové odstíny. Nejenže se stali děkabristé prvními bojovníky proti samoděržaví a uzurpování moci pracující třídy, z obrazu začali vystupovat především jako patrioti bojující za svou domovinu v napoleonských válkách. Pozornost byla naopak odvracena od vyobrazování povstání jako kulturní vzpoury, která by mohla sovětské občany inspirovat k následování odkazu ruskou literaturou tolik oslavovaných revolucionářů.
Dnes zůstává mýtus živým spíše ze setrvačnosti mentálních vzorců, které běžně přežívají desetiletí, v obzvláště silných případech však celá staletí. Vzhledem k současnému stavu demokracie v Rusku je navíc velmi málo pravděpodobné, že by se symbolické role děkabristického povstání chtěla vzdát ruská inteligence, jejíž základy stojí právě na odkazu povstání.
