Po nesmírně těžkých obranných bojích na podzim 1941 se sovětským ozbrojeným silám podařilo za cenu obrovských ztrát zpomalit a nakonec zastavit postup Wehrmachtu na hlavní město SSSR – Moskvu –, a ve dnech 5. až 6. prosince na téměř devítisetkilometrové frontě dokonce neočekávaně přejít do protiútoku.
Ve druhé světové válce dosud neporažená německá armáda utrpěla před branami sovětské metropole citelnou porážku, která nejenže znamenala zhroucení vlastní operace „Taifun“, mající za úkol dobytí Moskvy, ale nenapravitelný časový skluz fakticky zhatil i celou operaci „Barbarossa“.
Přecenění vlastních sil
Říšský kancléř Adolf Hitler se poté, co vyházel spoustu generálů, jimž přičítal odpovědnost za nezdar, „skromně“ sám ujal nejvyššího velení a nařídil skupině armád „Střed“ bránit fanaticky postavení západně od Moskvy, nehledíc na nepřátelský průlom na jejích křídlech. Rudé armádě se sice podařilo k 1. lednu 1942 na některých úsecích fronty dosáhnout mírné převahy v tancích (1,6:1) a v letectvu (1,4:1), jenže Němci měli dosud převahu 3:1 v protitankových zbraních. Sovětští historici chruščovovského období se přikláněli k názoru, že bez ohledu na velkolepé úspěchy, jichž Rudá armáda dosáhla v prosinci 1941 a do poloviny ledna 1942, její mírná přesila absolutně nestačila na tak velkou zimní ofenzívu, jakou plánovalo sovětské nejvyšší velení.
V lednu 1942 klesly teploty na –20 až –22 stupňů Celsia a sněhové závěje nesmírně ztěžovaly dopravu. Nedostatek vhodných letišť v osvobozených oblastech komplikoval rozsáhlejší nasazení letectva. V zimním tažení probíhajícím od 6. prosince 1941 do 30. dubna 1942 sestřelili stíhači Luftwaffe na východní frontě 2076 letounů při vlastní ztrátě pouhých 178 strojů zničených ze 60 až 100 procent a 255 poškozených z 10 až 60 procent. Kvalitativní převaha německých letců i letounů tedy zůstávala nadále vysoká.
Navíc od října 1941 do března 1942 klesla zbrojní výroba SSSR v důsledku rozsáhlé evakuace závodů na nejnižší úroveň za celou Velkou vlasteneckou válku, což se krajně nepříznivě projevilo na dodávkách zbraní bojující armádě. V lednu až dubnu 1942 vychrlily sovětské zbrojovky 44 738 lehkých a těžkých kulometů, 78 456 minometů, 13 856 pozemních děl a 6672 tanků, avšak bojové ztráty představovaly 21 713 lehkých a těžkých kulometů, 5738 minometů, 1388 pozemních děl a 1655 tanků.
Velkolepé plány a Winterhilfe
Směrnice sovětského hlavního stanu vrchního velení (Stavky) z 9. prosince ukazují, že Stavka plánovala rozsáhlé obklíčení nepřátelských sil stojících proti Moskvě a že kleště měly sevřít nepřátelské uskupení ze severu i z jihu současně. Rovněž další série směrnic ze 7. ledna 1942 potvrzuje, že sovětské vrchní velení nadále zarputile plánovalo zlomit, obklíčit a zničit veškeré německé síly nacházející se v prostoru mezi Moskvou a Smolenskem. Jenže tím, jak Rudá armáda postupovala na severu rychle a na středním úseku pomalu, délka frontové linie se v půli ledna zdvojnásobila.
Führer se sice, ač nerad, vzdal některých území, ale 15. ledna vydal další rozkaz nařizující zaujmout pevné obranné postavení východně od Rževa, Vjazmy, Gžatska a Juchnova. S odstupem času je nutno poznamenat, že v tomto směru projevil značnou dávku jasnozřivosti a že jeho železná vůle zachránila Východní armádu před hrozící katastrofou. Tento rozkaz provázela přísná disciplinární opatření. Morálka některých německých vojáků totiž mimo jiné pod vlivem třeskutých mrazů, na něž nebylo německé velení vůbec připraveno, takže v třetí říši i na okupovaných územích probíhala akce „Zimní pomoc“ (Winterhilfe), klesala stejně nízko jako stupeň teploměru. Stačí poznamenat, že omrzliny vyřadily z boje 112 627 německých vojáků. Náčelník generálního štábu pozemních vojsk generálplukovník Franz Halder v direktivě odsuzující paniku předpověděl velmi prozíravě, že „ruská ofenzíva se brzy vyčerpá“.
Zarputilá tvrdošíjnost
Již 25. ledna postihl Rudou armádu první velký neúspěch v zimním tažení, když nedobyla Gžatsk. Německý odpor sílil i na západ od Tuly, kdy se sovětský postup koncem ledna fakticky zastavil.
Hlavní stan vrchního velení však navzdory realitě urputně lpěl na svých plánech na velké obklíčení protivníka a rozhodl se vysadit v jeho zázemí mnoho parašutistů, majících přetnout německé komunikace a posloužit jako spojovací článek mezi oběma čelistmi kleští, jež se měly spojit u Smolenska a sevřít Fricky v obklíčení. Jenže německý odpor stále narůstal a všechny sovětské pokusy o průlom směrem na Vjazmu, uzlový bod německé obrany, zkrachovaly. A nejen to – Němci na četných místech přešli do protiútoku. Sázka Stavky na morální a organizační rozklad Wehrmachtu po prosincových porážkách se rozplynula stejně jako ambiciózní plány na obklíčení a rozdrcení všech německých sil mezi Moskvou a Smolenskem či na znovudobytí Orla a Brjanska. Jelikož Němci bojovali zakopáni a Rudá armáda posupovala – či se o to alespoň snažila –, krutá ruská zima nyní postihovala rudoarmějce skoro víc než Wehrmacht. Nadto sovětské velení neefektivně zasazovalo beztak skromné zálohy po částech.
Rozkaz hlavního stanu znovu dobýt Brjansk a přesun posil do této oblasti odpoutaly Rudou armádu od jejího hlavního cíle, a to rozdrcení protivníka v oblasti Vjazmy. Jako naprosto odtržené od skutečné situace se ukázaly rozkazy obsadit linii Belyj–Dorogobuž–Jelňa–Krasnoje asi 40 kilometrů jihozápadně od Smolenska, spojit se se sovětskými jednotkami v nepřátelském zázemí, 1. dubna dobýt Gžatsk a zhruba ve stejném termínu Vjazmu a Brjansk a nejpozději 5. dubna Ržev.
Nejhorší za celou válku
Obleva, jež nastala koncem března, ještě více limitovala pohyblivost Rudé armády, která vzhledem k nedostatku automobilů stejně nebyla velká. Snížila se letecká podpora a téměř zkolabovaly zásobovací spoje, takže koncem téhož měsíce se sovětský parní válec úplně zastavil. Výsadkáři a jiné jednotky v týlu nepřítele pod velením generála jezdectva Belova spolu s partyzány sice ještě několik měsíců narušovali dopravní spoje Wehrmachtu, ale po nadšení vyvolaném vítězstvím před Moskvou přinesly operace od ledna do března 1942 hořké zklamání.
Přestože Rudá armáda vrhla nepřítele o 150 až 400 km zpět, osvobodila celou Moskevskou a Tulskou oblast a částečně Leningradskou, Kalininskou, Smolenskou, Orelskou, Kurskou, Charkovskou a Kalužskou, osvobodila více než 60 měst a porazila 47 divizí, dvě sborové skupiny a pět brigád, Němcům zůstával odrazový můstek Ržev–Gžatsk–Vjazma, odkud pořád ohrožovali hlavní město Sovětského svazu. Dokonce i podle oficiálních ruských údajů z roku 1993 činily ztráty Rudé armády a válečného loďstva v zimním tažení 1941 až 1942 2 851 700 vojáků, z čehož 1 249 000 připadlo na ztráty trvalé (mrtví, nezvěstní a zajatí) a 1 602 700 na zdravotnické (ranění, nemocní, omrzlí, popálení atd.). Podle řídícího štábu vrchního velitelství Wehrmachtu (OKW/WFst) německé ozbrojené síly ztratily na východní frontě od začátku prosince 1941 do konce dubna 1942 418 081 mrtvých, nezvěstných a raněných (78 167 v prosinci 1941, 87 556 v lednu, 88 148 v únoru, 103 360 v březnu a 60 850 v dubnu 1942). Z toho naprostá většina – 414 814 osob – připadla na pozemní vojska a zbraně SS, 3039 na Luftwaffe a jen 228 na Kriegsmarine.
Alexander Werth, zpravodaj Sunday Times v SSSR za druhé světové války, vyznačující se vzácnou objektivitou a skvělým pozorovacím talentem, vzpomínal v prvním díle své vynikající knihy Rusko ve válce 1941–1945, jak mu někteří sovětští vojáci bojující na různých úsecích fronty vyprávěli, že ze svých zážitků si ty nejstrašnější odnesli právě za měsíce únor a březen. Není se čemu divit, uvážíme-li, že podle Válečného deníku generálplukovníka Haldera dosáhly trvalé ztráty německých pozemních vojsk na východní frontě od 31. ledna do 28. února 1942 23 131 vojáků, kdežto sovětské podle generálplukovníka Dmitrije Volkogonova v únoru 523 000, tedy 22,6krát víc! Od 1. do 31. března 1942 činily trvalé ztráty německých pozemních vojsk na východní frontě 18 025 osob proti 625 000 na sovětské straně, což představuje rekordní (ne)poměr 34,7:1! V zájmu spravedlnosti je však třeba konstatovat, že Volkogonov neuvedl konkrétní zdroj, odkud čerpal tyto údaje, a vysloužil si řadu kritiků. I tak je však nezvratné, že zvláště v počátečním období Velké vlastenecké války byl nepoměr sovětských a německých ztrát alarmující a dodnes zůstává předmětem vášnivých polemik.
