Člověk by řekl běžný příběh manželské nevěry – odehrál se v roce 1902 v pražských Nuslích. Až do poloviny června žil železniční zřízenec Průcha spokojeným a plným životem. „Kdykoliv se vrátil do svého domova, vítala ho manželka Františka s největší laskavostí a upravovala mu domácí koutek s takovou roztomilostí, že se domníval, že je nejšťastnějším z lidí na světě“.
Je také třeba poznamenat, že Průcha byl, alespoň dle líčení redaktora dobového tisku, „hezký a silný muž, kterého by si jistě každá poctivá žena vážila, poněvadž je mimo svou ztepilost i velice spořádaný a úzkostlivě dbalý svých povinností ve službě i k rodině. Jeho život vyplňovala až dosud pouze práce na železnici a pečlivá starost o manželku a čtyři dítky.“
Pak ale vstoupila do jeho života nečekaná zpráva.
Když se ve středu 18. června vracel po delší službě na železnici domů, zastavil jej přítel: „Kamaráde, dál už to nejde! Musím ti říct, že jsi pro smích celému okolí!“
„A pročpak?“ optal se překvapený Průcha.
„Protože ti žena nasazuje už dvě léta rohy a ty o ničem nevíš! Kdykoliv odejdeš, navštěvuje ji krejčí a zastupuje v tvé domácnosti úlohu přednosty. Dříve jsem ti to nemohl sděliti. Ale teď jsem je přistihl a jako kamarád ti povídám pravdu!“
Zřízenec vběhl rozrušen do příbytku, vždy tak vzorně vedeného a nalíčeného, a zpříma na Františku uhodil. „Ta v leknutí a překvapení klesla na kolena a kajícně se ze všeho vyznala prosíc za odpuštění!“
Marně.
„Žádám rozvod!“ zvolal rozhodně Průcha. „A do té doby se odstěhuješ k příbuzným!“
Nevěrná, avšak nyní také zoufalá a zlomená žena vyběhla z místnosti, chvíli cosi kutila v kuchyni a poté vypila v sebevražedném úmyslu roztok z několika balíčků fosforových sirek. Vzápětí byla převezena do všeobecné nemocnice. Díkybohu, včas. Její život se podařilo lékařům zachránit. Zda její zoufalství železničáře obměkčilo a přijal ji zpět do rodinného kruhu, nebo se jí snad ujal záletný krejčí, není známo.
