Filipojakubská noc z 30. dubna na 1. května 1902 přinesla Praze dlouho nevídaný skandál zasahující do takzvané vyšší společnosti. Po celém městě známý obchodník s klobouky Karel Liebel z Vodičkovy ulice zastřelil v laciném malostranském hotelu údajnou prostitutku Annu Chroustovou. Poté obrátil zbraň proti sobě. Lieblova žena se zhroutila. Dvě malé dcery osiřely. A Praha měla o čem mluvit.
Dobový tisk zvolil při líčení celé události prosté schéma: Na jedné straně viník, v tomto případě zkažená žena, jež kloboučníka „poutala jako pavouk mouchu v pavučině“. Na straně druhé oběť – dosud spořádaný muž, jenž podlehl erotickému vyzařování chlípné bludičky, „která jako každá dívčice jejího druhu byla povahou hrubá a sprostá“.
Jak se však záhy ukázalo, vše bylo trochu jinak. Naznačuje to vyjádření, jež právní zástupce rodiny Anny Chroustové poskytl několik dní po tragédii dennímu tisku. Vrací se o tři léta nazpět, do roku 1899. „V té době učinila Anna Chroustová osudnou známost s Lieblem, kterýž jí říkal, že je svobodný, a předstíral jméno Strnad. Děvče tehdy devatenáctileté vzplanulo láskou k muži, který je přiváděl do zábav, jejichž druh a způsob ani v nejmenším nepřipouštěly domněnku, že byl mužem ženatým a otcem rodiny.“
Dívka počala zanedbávat školu. Rodina se ji snažila přivést k nápravě. Jenže pak otec Chroustové zemřel. „Po smrti otce Anna Chroustová uposlechla vábivých řečí svého milence, opustila domov a přestěhovala se do zvláštního bytu, který jí milenec vyhlédl a kde jí na její zaopatření platil měsíčně 15 zlatých…“
Teprve teď se dívka dozvěděla, že Strnad není Strnad, nýbrž Liebel, a navíc je ženatý a má dvě dcery. „Zpráva tato působila na ni zdrcujícím způsobem. Seznala, že naděje její na sňatek manželský s mužem, jejž vášnivě milovala, jsou zničeny.“
Od té chvíle se její chování změnilo. „Pojala úmysl muže, kterého milovala, od sebe odpuditi. Počala býti odmítavou, drsnou, a aby i ošklivost k sobě samé u něho vyvolala a zároveň také na své straně vášeň lásky umrtvila, vrhla se do proudu života a zábav, ve kterých ji posléze nalézáme,“ líčí advokát s dojemnou empatií.
Liebel je vzteky bez sebe. Několikrát denně přijíždí na velocipédu před dům v Sokolské ulici, kde má Chroustová pronajatý pokoj (coby údajná baletka), a pozoruje okna své milenky, eventuálně tluče na dveře, aby si ověřil, je-li doma.
Jenomže pokoj dívky bývá stále častěji prázdný.
Chroustová se nijak „netajila, že má známost s různými muži. Nakonec ji Liebel ztloukl až do zranění těla. Trpěla to bez výčitek. Jednou natrhl jí ucho a pokryl celé tělo modřinami,“ píše advokát. A redaktor Národní politiky tentokrát ve vzácné shodě konstatuje: „Několikrát dal se unést vztekem a žárlivostí do té míry, že Chroustovou na veřejné ulici ztloukl, a jednou dokonce přišel za ní do bytu a napolíčkoval jí tam před domácími.“
Jeden bez druhého přesto nemohou být.
Když se o všem dozví kloboučníkova žena Rozárka, octne se Lieblův život v troskách. „Poznání mužovy nevěry se ženou tak nízkou a špatnou zasáhlo počestnou paní způsobem zdrcujícím a ona muži ohlásila, že se dá od něho rozvésti, jestli se nenapraví,“ píše Národní politika.
A pak už přišla osudná středa.
Kolem desáté večer vstoupila do hotelu U staré pošty na Maltézském náměstí dvojice, již tu z dřívějška dobře znali. Do knihy hostů se zapsali jako „František Pelikán, úředník z Ouval, s chotí“. Muž objednal pokoj za dvě koruny. Jeden z nejlacinějších v už tak mizerném podniku. Poté nechal „přinést dvě porce řízků, čtyři sklenice piva, dvě láhve vína a dvě sodovky a nařídil, aby mu ráno pokojská přinesla dva šálky černé kávy. Na to se ,manželé‘ zavřeli…“
Ráno v osm, jak měla nařízeno, klepala pokojská na dveře jizby. Marně. Když nechal o chvíli později otevřít pokoj policejní komisař, spatřil hrůzný obraz. „Liebel ležel poblíž dveří a z jeho pravého spánku vytékal ještě pramének krve, který se sléval pod hlavou v kalužinu. Chroustová ležela vedle něho naznak a krev jí vytékala z rány na levém spánku. Pivo a víno stály ve sklenicích napolo upité. Na stole ležel jeden malý revolver a druhý, větší, nalezen byl v klíně zastřelené ženy.“
Přivolaný lékař prohlásil, že se dle veškerých indicií jedná o vraždu a sebevraždu. Liebel podle něj zastřelil nejprve Chroustovou, jež si předtím lehla na zem, a položil malý revolver na stůl. „Pak si lehl vedle ní, a kouře cigaretu, vpálil si ránu do pravého spánku. Z pravé ruky mu přitom vypadl revolver do dívčina klína, kdežto levice dál křečovitě svírala mezi prsty zbytek ohořelé papirosky.“
Lieblovu ženu Rozárku zastihla zpráva o smrti manžela na policejním komisařství, kde právě hlásila manželovo zmizení. „V mdlobách skácela se do náruče úředníků.“
Tak končí příběh společensky neakceptovatelné a snad i hysterické lásky, na jejímž počátku stála vypočítavá lež chlípného obchodníka s klobouky.
