Poslední dějství SSSR: Puč, který zrodil Jelcinovu hvězdu a stal se začátkem konce sovětského impéria
Převrat proti Michailu Gorbačovovi? Nebo jen nepovedená fraška, o které sovětský vůdce naopak věděl? V každém případě byl puč v Sovětském svazu v srpnu 1991 začátkem konce jednoho impéria.
Byla to podle všeho poslední naděje Michaila Gorbačova, jak se udržet jako vůdce v čele Sovětského svazu. Dvacátého srpna 1991 měla být podepsána nová svazová smlouva, jejímž cílem bylo proměnit už tehdy málo funkční Sovětský svaz v konfederaci. Gorbačov se chtěl nechat zvolit do čela podobné unie, a tím si zajistit politické přežití. Nestalo se.
Muže, který od března 1985 jako generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu začal měnit svoji zemi, pozřely jeho vlastní postupy. Nepodařený vojenský puč ze srpna 1991 (trval pouze od rána 19. do odpoledne 21. srpna), jehož dvacáté výročí jsme si připomenuli, totiž zahájil konečnou fázi jedné z nejvýznamnějších událostí 20. století – rozpadu obrovské sovětské říše na patnáct samostatných států.
Nepřekročil stín
Michail Gorbačov byl a zůstává ikonou světové politiky, protože skutečně přispěl k pádu železné opony, i s jeho pomocí se podařilo snížit napětí mezi Západem a Východem, vyjednal se Spojenými státy významné smlouvy a nakonec souhlasil i se sjednocením Německa.
Nicméně Gorbačov, kterého tak obdivovalo zahraničí, nedokázal doma nakonec překročit svůj stín. Neodhodlal se k zásadním ekonomickým reformám a snažil se udržet moc komunistické strany. Naordinoval národům Sovětského svazu větší svobodu a v důsledku toho byl nucen sám odejít a „odeslat“ svoji říši do učebnic dějepisu. K dobru mu ale musíme připsat, že přes mnohé vážné excesy odmítl masové zneužití síly a zachránil tak podle všeho mnoho životů.
Puč před dvaceti lety však ukázal, že Gorbačov byl v té době už daleko slabší, než se to zdálo ze zahraničí.
Už v roce 1990 se Michail Gorbačov ocitl v podstatě v bezvýchodné situaci. Zásadní hospodářské reformy, jež by skutečně bolely, odmítl. Jeho politika otevřenosti a větší svobody v médiích vedla postupně v mnoha sovětských republikách k volání po nezávislosti. Člověk, který se tak rád promenádoval po západních politických molech, byl mezitím doma sám vojákem v poli. Přiklonil se proto v rámci záchrany celistvého SSSR ke konzervativcům. Přesně těm, kteří 19. srpna 1991 oznámili vytvoření Státního výboru pro výjimečný stav.
V čele pučistů stáli viceprezident Gennadij Janajev, premiér Valentin Pavlov, ministr obrany Dmitrij Jazov, ministr vnitra Boris Pugo či šéf tajné služby KGB Vladimir Krjučkov. Všichni tito lidé se dostali do těchto funkcí v době, kdy Sovětskému svazu vládl Gorbačov.
Některé výpovědi přímých aktérů, které se objevily v letech po nepodařeném puči, hovoří o tom, že Gorbačov mohl tušit, že k podobnému kroku jeho kolegové z vedení země sáhnou. Na dovolenou na Krym odjel sovětský vůdce 4. srpna a měl zde zůstat asi dva týdny. Před odjezdem měl prohlásit: „Chcete-li jednat rozhodně, jednejte, ale bez krve.“ V nejvyšším sovětském vedení se prý tehdy hovořilo i o možnosti vyhlášení výjimečného stavu. Michail Gorbačov všechny tyto informace odmítá a tvrdí, že obětí spiknutí byl on sám.
Gorbačovova nejasná role
Ovšem nová svazová smlouva byla namířena spíše proti „novému“ vládci Ruska, jímž byl Boris Jelcin. Toho považoval Gorbačov za největšího politického soupeře. Jelcin v červenci 1990 vystoupil z komunistické strany, v červnu následujícího roku vyhrál demokratické volby a stal se pak prezidentem Ruské federace. Což byla dostatečná protiváha prezidentovi Sovětského svazu, kterým byl Gorbačov.
Navíc to byl Jelcin, komu se podařilo v srpnu 1991 zlikvidovat pučisty a prosadil pak zákaz Komunistické strany Sovětského svazu, kterou vedl právě Gorbačov.
Dny Michaila Gorbačova i Sovětského svazu tím byly v podstatě sečteny. Koncem prosince 1991 odstoupil poslední sovětský prezident a říše zanikla. Že se tak stane, bylo jasné už v roce 1990, srpnový puč před dvaceti lety to jen potvrdil.
