Bohumil Modrý: Legendární brankář místo v NHL skončil kvůli nenávisti komunistů v uranových dolech

Byl považován za nejlepšího hokejového brankáře Evropy a snil o zámořské NHL. Místo slavné kariéry v USA však Bohumil Modrý skončil v komunistických lágrech a uranových dolech.

Když v roce 1947 českoslovenští hokejisté vybojovali v Praze svůj historicky první titul mistrů světa, stál v jejich brance muž, který předběhl svou dobu. Bohumil Modrý nebyl jen fenomenálním sportovcem, ale také vystudovaným inženýrem architektury a elegánem, jehož styl chytání obdivoval celý hokejový svět. Jeho živočišná touha po sportovní dokonalosti a mezinárodní uznání se mu však v nastupující totalitě staly osudnými. Místo vysněné zámořské kariéry ho čekal monstrproces, vězení a práce v uranových dolech, která předčasně ukončila jeho život.

Inženýr mezi tyčemi: Rekordman, který změnil brankářský styl

Bohumil Modrý se narodil 24. září 1916 v Praze. Od mládí projevoval mimořádné sportovní nadání. Než se naplno úspěšně zapsal do historie ledního hokeje, vynikal také v házené. Klíčové rozhodnutí věnovat se lednímu hokeji nastalo v okamžiku, kdy nastoupil do slavného klubu LTC Praha. V jeho dresu se vypracoval na absolutní jedničku domácí soutěže.

Modrý způsobil v brankářském umění doslova revoluci. Do té doby převládal styl, kdy gólmani chytali převážně ve stoje. Modrý jako jeden z prvních na světě začal systematicky klekat a padat do střel, čímž výrazně zmenšoval střelecký úhel soupeřových útočníků. Jeho reflexy, herní myšlení i výborná fyzická připravenost z něj učinily nepřekonatelnou hradbu.

Jeho schopnosti se plně projevily v národním týmu. V reprezentačním dresu odehrál 71 zápasů. Získal zlatou medaili na Mistrovství světa v roce 1947 v Praze a o rok později vybojoval s týmem stříbro na zimních olympijských hrách v Svatém Mořici. Na šampionátu ve Švédsku v roce 1949 pomohl obhájit tituly světových šampiónů. Výkonnostně přesahoval evropský hokej a stal se i vyhledávaným terčem zámořských skautů.

Americký sen a komunistická past

Po olympijských hrách v roce 1948 obdržel Modrý nabídku z říše snů – zahrát si v zámořské NHL. Byl by se tak stal vůbec prvním evropským brankářem v nejprestižnější hokejové lize světa. Tehdejší zákony a nastupující komunistický režim po únoru 1948 však výjezdům sportovců do zahraničí nepřály.

Modrý žádal o oficiální povolení k odchodu do zámoří. Zástupci komunistické moci a sportovních orgánů mu přislíbili, že pokud pomůže reprezentaci obhájit titul na MS 1949 ve Stockholmu, bude moci do NHL odejít. Svůj slib splnil, titul pomohl vybojovat, slíbené povolení k odjezdu ale nikdy nedostal. V reakci na to se rozhodl ukončit reprezentační kariéru, aby vyjádřil nesouhlas s jednáním režimu.

V březnu 1950 se reprezentační mužstvo chystalo na obhajobu titulu na mistrovství světa do Londýna. Komunistické úřady se však obávaly masové emigrace celého týmu, neboť atmosféra ve společnosti i v mužstvu byla po emigraci některých spoluhráčů (např. Jaroslava Drobného) mimořádně napjatá. Těsně před odletem ministerstvo vnitra reprezentaci výjezd zrušilo pod smyšlenou záminkou, že rozhlasovým reportérům nebyla udělena vstupní víza.

Hospoda U Herclíků a vykonstruovaný monstrproces

Rozhořčení hráči se 13. března 1950 sešli v pražské restauraci U Herclíků, kde otevřeně kritizovali komunistické vedení a totalitní praktiky režimu. Bohumil Modrý v restauraci se svými bývalými spoluhráči nebyl, protože již v týmu nefiguroval. V průběhu večera do restaurace vtrhli příslušníci Státní bezpečnosti (StB) a přítomné hokejisty zatkli.

Modrý byl zatčen o několik dní později, 31. března 1950. Přestože na mistrovství do Londýna jet neměl a nebyl ani ve zmíněné restauraci u Herclíků, režim z něj udělal hlavní postavu údajného spiknutí. Komunistická moc potřebovala exemplárně potrestat populární sportovce a zamezit jakýmkoli myšlenkám na útěk za hranice.

V říjnu 1950 proběhl v Praze vykonstruovaný soudní proces se skupinou „Modrý a spol.“. Hokejisté byli křivě obviněni z velezrady a veřejného hanobení ústavních činitelů. Bohumil Modrý byl označen za hlavu celé skupiny a odsouzen k nejpřísnějšímu trestu z celého týmu – 15 letům odnětí svobody. Ostatní spoluhráči, mezi nimiž byly legendy jako Augustin Bubník, Stanislav Konopásek či Václav Roziňák, dostali úhrnem 74 let vězení.

Uranové lágry a předčasný konec hokejového velikána

Po rozsudku byl Modrý vězněn v Plzni na Borech a následně poslán do nápravně pracovních táborů v Jáchymově a na Příbramsku. V uranových dolech pracoval bez jakýchkoli ochranných pomůcek v nebezpečném a radioaktivním prostředí. Těžká fyzická práce v kombinaci s vysokou dávkou záření a nelidským zacházením devastačně zasáhla jeho fyzické zdraví.

V roce 1955, po pěti letech věznění, byl Bohumil Modrý na základě prezidentské amnestie propuštěn. Jeho tělo však bylo nenapravitelně zdevastováno prací v uranových dolech. Přestože se po návratu snažil zapojit do civilního života a věnovat se své profesi architekta, zdravotní stav se stále zhoršoval.

Bohumil Modrý zemřel v Praze 21. července 1963 ve věku nedožitých 47 let na následky těžkého poškození organismu způsobeného vězněním a těžkou prací v dolech.

Plné právní a společenské rehabilitace se sice dočkal v roce 1968, kdy byly rozsudky nad hokejisty zrušeny jako nezákonné, zásadního uznání na mezinárodní scéně se mu však dostalo až posmrtně. V roce 2011 byl oficiálně uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace (IIHF). Příběh Bohumila Modrého zůstává jednou z nejtragičtějších ukázek toho, jak komunistický režim v padesátých letech zničil tisíce nevinných životů jen z nenávisti a na základě vykonstruovaných obvinění.