Vilém Stanovský: Celoživotní bojovník za svobodu budil u státníků úctu, u nacistů strach a u komunistů nenávist
Vilém Stanovský (27. 3. 1896 - 14. 7. 1972) prožil pestrý život. Za první světové války bojoval ve francouzských legiích, byl jedním z prvních českých bojových stíhačů, průkopníkem dálkových letů, organizátorem československého vojenského i civilního letectví. Byl důstojníkem, diplomatem, odbojářem, přežil nacistický koncentrák i komunistické mučírny. Charles deGaule se mu na vojenské přehlídce v roce 1967 uklonil se slovy: „Vím, kdo jste, generále, a vím, co jste pro Francii vykonal.“
Vilém Stanovský se narodil 27. března 1896 v Moravské Ostravě jako nejmladší z jedenácti dětí. Jak tehdy bylo zvykem, vydal se po vyučení na truhláře na zkušenou po Evropě. Jako šestnáctiletý mladík doputoval až do Paříže, kde působila aktivní česká komunita umělců, intelektuálů, podnikatelů a řemeslníků. Mladý Vilém do ní rychle zapadl. Přestože byl daleko od domova, pobyt mezi pařížskými Čechy v něm probudil lásku k rodné vlasti, jejím tradicím a hodnotám. Když Rakousko vyhlásilo válku Srbsku a on měl nastoupit do bojů za monarchii, rozhodl se jinak. Namísto aby odcestoval zpátky domů, přidal se ke skupině Čechů, kteří z Paříže odjížděli do mobilizačního a výcvikového centra v městě Bayonne. Z dobrovolníků zde vznikla první jednotka novodobého českého vojska – rota francouzské cizinecké legie nazvaná podle obvyklého pozdravu jejích členů. Nazdar.
Rota Nazdar a první lety
Boje, do kterých byli čeští dobrovolníci nasazeni, byly nepředstavitelně kruté. Vilém Stanovský bránil s rotou Nazdar Francii proti německé invazi, podnikl ofenzívu v Champagni, prošel peklem zákopové války u Arrasu, Sommy, Aisny i u pověstného Verdunu. Jelikož do české roty nemohli uzavřenou Evropou přicházet další dobrovolníci, byla nakonec zničena. Z původních asi 600 dobrovolníků jich přežilo pouhých 50. Jejich hrdinství však bylo důvodem, proč Francie po válce zaštítila vznik samostatného Československa.
Jedním z nejdůležitějších hybatelů vojenských i diplomatických aktivit byl Milan Rastislav Štefánik. Vilém Stanovský se s ním poprvé setkal v roce 1915, když se generál objevil v kasárnách v Lyonu a hledal dobrovolníky pro vytvoření české letecké eskadry. Stanovský se k výcviku okamžitě přihlásil, kvůli nedoléčeným zraněním se ale do letecké školy v Dijonu dostal až v roce 1917. Měl vlastně štěstí, protože díky zdržení neabsolvoval na rozdíl od svých kamarádů zrychlený kurs, ale řádnou leteckou akademii. Jako stíhač byl nasazen do vzdušných bitev v belgických Flandrech. Zaznamenal zde úspěšný sestřel, sám byl ale zasažen a zachránil si život odvážným nouzovým přistáním. V úkrytu u francouzských vesničanů přečkal německou razii, z nehody si ale odnesl poraněnou páteř, která ho trápila po zbytek života.
V Československu
U letectva zůstal Vilém Stanovský i po konci války v samostatném Československu. V hodnosti kapitána zakládal a velel první pilotní škole v Praze, v roce 1922 se stal velitelem leteckého učiliště v Chebu a vrchním velitelem všech škol a středisek československého vojenského letectva. Nezapomínal však ani na svou milovanou Francii. Jelikož kvůli válce nedokončil řádné vzdělání, přihlásil se do důstojnické školy ve Versailles. Získal zde univerzitní titul, stal se autorem odborných leteckých příruček a znalcem francouzské literatury. Po návratu do Československa byl častým hostem na čajích a intelektuálních sešlostech prezidenta Masaryka.
I jako důstojník, učitel a intelektuál toužil Vilém Stanovský létat. Když legendární šéfkonstruktér pražského Aera sestrojil první československý vojenský letoun Aero Ab-11, vydal se s ním Stanovský v doprovodu mechanika Františka Šimka na dálkový let. Za kokpitem „Modrého ptáka“ proletěli přes 15 tisíc kilometrů Evropou, Asií a Afrikou, často pouze podle zběžných náčrtků, turistických map, kompasu a hodinek. Cesta, kterou popsal v knize „Na českém letadle ve světě“, byla pro Aero stejně výbornou reklamou, jako pozdější cesty Hanzelky a Zikmunda pro Pragovku. Stroje z tehdy neznámého Československa se prodávaly do celé Evropy a celou sérii si pořídilo Finsko.
Závěr éry první republiky byl v mnoha ohledech vrcholem Stanovského kariéry. Oženil se s malířkou Marií Čelakovskou (pravnučkou básníka Františka) a v hodnosti majora velel leteckým útvarům na Slovensku. Po přestěhování do Prahy učil na důstojnické akademii a byl povýšen na plukovníka. Žil v krásné funkcionalistické vile na Barrandově, vydával odborný časopis „Letecké rozhledy“, byl uznávaným leteckým odborníkem evropského formátu, diplomatem a osobním přítelem Edvarda Beneše. Díky jeho odvaze dokázalo Československo těsně před válkou získat letku moderních sovětských bombardérů B-71. Stanovský pro ně s vybranými piloty jezdil anonymně v civilu vlakem přes Rumunsko a přelétával s nimi v přísném utajení do Československa.
Další válka
Mnichovská dohoda plány bránit vzdušný prostor republiky zhatila. Vilém Stanovský se spolu s dalšími důstojníky stal vedoucím odbojové skupiny Obrana národa. Po jejím prozrazení se pokusil před zatčením uprchout do Francie. Při riskantním útěku ho ale dopadlo gestapo a následovala krušná pouť nacistickými kriminály. Plukovník byl vězněn na Pankráci, Špilberku i v obávaném trestním oddílu koncentračního tábora v Dachau, který přežili pouze tři Češi. Stanovský byl jedním z nich. V Dachau navíc pomáhal vyjednávat ve prospěch uvězněných Francouzů a zachránil život řadě odbojářských důstojníků určených k likvidaci. Po osvobození mu proto byl přidělen nejvyšší francouzský řád komandéra Čestné legie. Stanovský byl kromě prezidentů Masaryka a Beneše jediným Čechem, kterému Francouzi toto vyznamenání přidělili.
Pomsta soudruhů
Po válce bohužel čekal československého hrdinu podobný osud jako jeho mnohé kolegy. V roce 1945 byl sice jmenován brigádním generálem a stal se organizátorem obnovy vojenského letectva. Nové komunistické elitě napojené na Moskvu byl ale západně orientovaný důstojník trnem v oku. Jelikož se zatím neodvážili k jeho přímé likvidaci, snažili se ho zdiskreditovat. Celoživotní voják byl přes protesty převelen z armády na ministerstvo dopravy, kde dostal na starost takřka nesplnitelný úkol vytvořit celý obor civilního letectví. Mezinárodně respektovaný letec a diplomat ho navzdory očekávání zvládl. Komunistům proto nezbývalo, než ho v čele letectví doslova trpět i po únoru 1948, kdy Vilém Stanovský trval, aby ho při jednání oslovovali „pane generále“. Oslovení „soudruhu“ nehodlal přijmout.
Komunisté nad manýry zásadového generála skřípali zuby až do 50. let. Během působení na ministerstvu stačil v letectví zaměstnat řadu bývalých kolegů pilotů, jiným tajně pomohl emigrovat a podílel se i na legendární akci, kdy veteráni RAF z Československa uletěli na palubách civilních Dakot do Západního Německa. V roce 1951 došla soudruhům trpělivost. Stanovský byl vyhozen z práce a po neustálé šikaně a pronásledování rodiny byl nasazeným agentem StB vyprovokován k pokusu o emigraci. Po zatčení čekala generála další pouť lágry. Tentokrát komunistickými.
Ani po krutých, desítky hodin trvajících výsleších se komunistickým bachařům nepodařilo Stanovského zlomit. Vojenský prokurátor ho přesto ve vykonstruovaném procesu odsoudil za údajnou špionáž k 17 letům v nejhorších věznicích v Leopoldově a na Mírově. Na svobodu se dostal až po sedmi letech na amnestii v roce 1960 s vážně podlomeným zdravím.
Pocty státníků
Zemí, která na zásluhy válečného hrdiny nikdy nezapomněla, byla Francie. Její velvyslanec českého generála pozval do Paříže v roce 1965 jako čestného hosta oslav 50. výročí bitvy u Arrasu. Komunisté mu odmítli vydat pas, a vyznamenání proto musel přebírat na pražské ambasádě. O dva roky později už o jeho účast na oslavách konce I. světové války oficiálně požádal francouzský prezident generál Charles de Gaulle. Když Stanovský na Ruzyni nastoupil do letadla, přivítal ho ke zděšení agentů StB kapitán s nastoupenou posádkou a požádal ho, aby s ním během letu seděl v pilotní kabině. Jakmile letadlo vstoupilo do francouzského vzdušného prostoru, přidala se k němu čestná stráž stíhacích letounů a komandéra Čestné legie doprovodila až na pařížské letiště. Na zemi pocty pokračovaly. Vilém Stanovský byl prvním cizincem v historii, který v Invalidovně zapálil oheň u Památníku neznámého vojína. Pod Vítězným obloukem ho osobně vítal generál de Gaulle. Potřásl mu rukou a s úklonou pronesl: „Vím, kdo jste, generále, a vím, co jste pro Francii vykonal.“
O uznání plné amnestie bojoval Vilém Stanovský až do roku 1972. Během nekonečných soudních tahanic a odvolávání se stačil angažovat ve vytvoření leteckého muzea v Kbelích, kam díky jeho konexím putovaly vzácné exponáty z celého světa. Necelý měsíc po konečném zproštění viny generál Vilém Stanovský 11. července 1972 zemřel. K bezpočtu nejvyšších zahraničních vyznamenání mu Řád bílého lva přibyl až v roce 2000, kdy mu ho in memoriam udělil Václav Havel.
