Dnes bychom měli slavit! Pětadvacátý březen byl prvním dnem roku více než tisíc let a někde se drží dodnes
Kdybychom se drželi starých křesťanských tradic, slavili bychom dnes Nový rok. Proč až do 18. století připadal začátek roku na 25. březen? Čím bylo datum tak významné a kde tradice přečkala reformy papeže Řehoře XIII.?
Lidé si listují v kalendářích už zhruba 10 tisíc let. Metody používané ke sledování uplývajícího času se však značně lišily. Prastaré kalendáře známé z vykopávek v Británii se například řídily podle fází měsíce. Egyptské zase sledovaly putování boha Slunce, staří Číňané a jihoamerické civilizace pro jistotu používali měsíc a slunce najednou.
První římské pokusy
Předchůdci našich moderních kalendářů se začali objevovat během éry Římské republiky. Za jejich tvůrce je považován bájný zakladatel věčného města Romulus, ve skutečnosti je ale Římané pravděpodobně převzali od Babyloňanů, Etrusků a Řeků. První verze měla jen 304 dní rozdělených do 10 měsíců a byla uzpůsobená zemědělským cyklům. Rok začínal v březnu (Martiu) zasvěceném římskému bohu války. Končil pak v prosinci, kdy ve středomoří probíhala sklizeň a s ní související rituály a oslavy.
V 7. století před naším letopočtem si vzal kalendář na paškál král Numa Pompilius a zapracoval do něj měsíční cykly. V rámci jeho revizí do roku přibylo 50 dní a jeden den si navíc reformátor půjčil z každého stávajícího měsíce. Měsíců tak najednou bylo 12 a měly střídavě 29 a 31 dní, protože římští numerologové věřili, že lichá čísla přináší štěstí. Nešťastně sudých 28 dní zůstalo pouze posledním měsíci roku, který to ale kompenzoval jménem Februarius převzatým z římského festivalu očisty a uctívání předků.
Nový dvanáctiměsíční kalendář byl od počátku zoufale nepřesný, hlavně proto, že se řídil lunárním cyklem a neshodoval se s astronomickými jevy označujícími přicházející roční období. Administrátoři zkoušeli různé metody, jak ho opravit. Posouvali počty dnů v měsících, upravovali jejich počátky, a dokonce vymysleli i jeden dodatečný měsíc Mercedonius, který se objevil jen jednou za dva tři roky. Zmatečnou situaci nadále komplikovalo, že kalendáře nebyly veřejně přístupné a na jejich průběh dohlíželi jen církevní hodnostáři sledující data důležitých náboženských svátků. Není tedy divu, že když se dostal v roce 45 př. n. l. k moci Julius Caesar, rozhodl se rázně zasáhnout.
Sósigenova reforma
„Juliánský“ kalendář byl sestaven podle výpočtů Caesarova dvorního astronoma a matematika Sósigena Alexandrijského. Měl klasických 365 dní, s tím, že každý čtvrtý rok přibyl v únoru jeden den navíc. Chod slunce a střídání období předpovídal tak přesně, že ho převzaly všechny země spadající do sféry římského vlivu a vydržel v nich až do roku 1582. Problematičtější však byla další Caesarova změna – posun začátku roku na 1. leden.
Rozhodnutí změnit začátek roku bylo motivováno čistě politicky. První leden je den uprostřed zimy, kdy se na nebeské sféře nic zajímavého neděje, narozdíl od Říma, kde v tento den vstupovali do funkce noví konzulové (nejvyšší úředníci a vykonavatelé republikánské moci). Slavit v tento den tak důležitý svátek, jako je Nový rok, nedávalo mimo Řím smysl. Až do příchodu křesťanství proto v různých zemích a provinciích začínal rok v různých datech, většinou s příchodem jara. S nástupem jednotného náboženství se však objevily tendence sjednotit i kalendář.
Nový Nový rok
Od samého počátku byl favoritem na nový Nový rok konec března. Připadal na něj počátek zemědělského cyklu, jasně rozpoznatelná jarní rovnodennost a oporu měl i v nekřesťanských náboženstvích – především v židovské nauce považující jarní Nisan za měsíc vysvobození z egyptského zajetí a zrodu židovského národa. Výzvy stanovit přesný počátek křesťanského roku se nakonec chopil v 6. století Dionysius Exiguus – učenec pocházející z kmene Skytů kočujících na území dnešního Rumunska. Dionýsovi vděčíme v oboru kalendářů a letopočtů za mnohé. Vypočetl především rok narození Krista, považovaný za rok 0 křesťanského letopočtu, a rozhodl, že právě probíhá rok 525 A.D. (Anno Domini – Léta páně). To mu ale nestačilo a pomocí různých údajů v Janově evangeliu identifikoval i den Zvěstování, kdy archanděl Gabriel oznámil neposkvrněné početí Panny Marie. Jeho datum se mělo navíc shodovat i s datem Ježíšova ukřižování, protože v Dionýsově době panovalo přesvědčení, že velcí proroci umřeli ve stejný den, v jaký byli počati.
Pětadvacátý březen, k němuž učenec dospěl, byl významný i z dalších důvodů. Podle spisů starých církevních mystiků v tento den Bůh stvořil Adama a později ho vypudil z ráje. Lucifer měl být 25. března svržen z nebes. Abraham ve stejném datu hodlal obětovat svého syna Izáka. Mojžíš a jeho Izraelité 25. března procházeli rozestoupeným Rudým mořem. S tak pádnými argumenty si proto Dionýsus mohl dovolit vyhlásit 25. březen za počátek křesťanského Nového roku.
Rozhodnutí jednoho, byť vlivného učence nemělo okamžitý dopad. V různých zemích tehdejšího křesťanského světa se nadále slavil Nový rok v lednu, popřípadě 25. prosince v den Kristova narození, někde ale i o Velikonocích nebo na Velký pátek. Oficiálně byl 25. březen vyhlášen prvním dnem roku až v roce 567 na II. Tourském koncilu a zvyk postupně pronikal do většiny zemí Evropy. Vydržel pak více než celé tisíciletí až do chvíle, kdy se ukázalo, že se Sósigenus přece jen o něco spletl.
Jak jsme přišli o jarní oslavy
Výpočty Caesarova astronoma byly tak důkladné, že se od přesných údajů rozcházely pouze o 11 minut za rok. V perspektivě milénia se ale rozdíly nastřádaly natolik, že v 16. století už se liturgický kalendář rozcházel s děním na obloze o celých 10 dní. Papež Řehoř XIII. se proto rozhodl opět zasáhnout. Ediktem nařídil, že po 4. říjnu roku 1582 bude následovat 15. říjen. Smazal tak desetidenní nepřesnost, navrátil datum jarní rovnodennosti na 21. března, zpřesnil období Velikonoc a příchod přestupných let. Nadto se rozhodl z administrativních důvodů vrátit datum Nového roku na 1. leden a odpoutat ho tak od liturgických svátků.
Pokud byste si přece jen rádi připili 25. března, tak máte možnost. Musíte se ale vypravit do Itálie. V Pise a Florencii, kde jsou hlavní katedrály zasvěcené Panně Marii, se totiž zvyk slavit Nový rok v den Zvěstování udržel dodnes. A jestli se vám nechce cestovat, můžete místo Nového roku oslavit výročí zničení Sauronova prstenu. Podle Tolkienova kalendária ho měl Frodo do plamenů Hory osudu vhodit právě 25. března.
