Sex, vraždy, mučení a kanibalismus. Pohádky bratří Grimmů, jak je neznáte

Wilhelm Carl Grimm se narodil 24. února 1786. Jeho bratru Jacobovi byl tehdy už rok a oba vyrůstali společně v poměrně dobře zaopatřené právnické rodině. Když jejich otec zemřel, dopadla na Grimmy bída. Oba pracovali jako knihovníci a archiváři, což nebylo moc dobře placené povolání ani v dobách, kdy si lidé knih ještě nadevše vážili. Wilhemovi a Jacobovi ale nuzné poměry evidentně nevadily. Práce v zaprášených archivech jim totiž umožňovala pracovat na jejich zamilovaném projektu – sbírce lidových pověstí a pohádek.

Sbírání pohádek dnes nezní jako seriózní badatelské dílo. V době bratří Grimmů ale měla jejich snaha celospolečenský dopad. Německo tehdy existovalo jako Svatá říše římská a bylo rozdrobeno na více než 200 různých ministátů, knížectví, svobodných říšských měst a církevních držav. Řada učenců, mimo jiné učitel bratří Grimmů Friedrich von Savigny, se snažila najít pro rozdrobený národ jednotné pojítko. Jedním z nejsilnějších byla právě lidová slovesnost – pohádky, pověsti a legendy, které se v Německu vyprávěly po celé generace bez ohledu na státní příslušnost nebo náboženské vyznání.

Jak se později ukázalo, teorie úplně neodpovídala realitě. Pohádky, které tvořily základ jejich sbírky, totiž nejsou výhradně německé. Příběh o Popelce si vyprávěli už staří Egypťané a fascinace maličkou nožkou pravděpodobně pochází ze staročínské verze o dívce Ye Xian. Jeníčka a Mařenku znají děti v Africe i Indii (tam se vypráví o „Kadarovi a kanibalech“). Karkulka je doslova prastará a známá po celém světě. Grimmům ji navíc nevyprávěl lidový bard, ale opsali ji ze sbírky svého francouzského kolegy Charlese Perraulta. Co se bratřím naopak povedlo, je zachování původních, často velmi brutálních a perverzních rysů lidových vyprávění.

Obscénní, nemorální a pornografické: Podívejte se na karikatury, které v USA zakázali

Fotogalerie

Soubor skoro 200 pohádek vydali Grimmové v několika svazcích mezi lety 1812–1857 pod názvem Kinder und Hausmärchen – tedy Pohádky pro děti a domácnost. Což možná byla chyba. Ve své původní podobě totiž pohádky nebyly určeny pro děti, ale pro dospělé posluchače. Vyprávěly se pozdě večer, kdy se rodina sešla u jednoho stolu, poklábosilo se o záležitostech uplynulého dne a pak se děti zahnaly na kutě. Vypravěč potom měl za úkol dospělé publikum bavit dlouhé hodiny. Vyprávění proto bývalo velmi dlouhé, zamotané, plné hrůzy a různých nemravností. Jestli tedy budete chtít dětem přečíst pohádku na dobrou noc, po původním textu bratří Grimmů rozhodně nesahejte.

Sněhurka

V původní verzi pohádky nechce Sněhurku zabít zlá macecha, ale její vlastní matka. Je neméně zlá a žárlivá na dceřinu krásu, a přikáže proto lovci, aby Sněhurku odvedl do lesa, zabil ji a vyřezal z ní plíce a játra: Tu se měla v srdci mladé královny k panování zloba a nenávist, a tak zle ji užíraly, že si jednoho dne povolala lovce a dala mu strašlivý úkol. Nechť zavede malou Sněhurku do hlubokého lesa, tam ji zabije a jako důkaz své paní přinese její játra a plíce.

Když lovec vykuchané vnitřnosti přinese (nejsou naštěstí ze Sněhurky, ale ze selete divočáka) maminka je poručí uvařit a s chutí je sní: A v lovci se pohnulo svědomí, nesmáčí svoji dýku v nevinné krvi, ať za něj to strašlivé dílo dokoná divá zvěř. Nechal princeznu jít, zabil divoké sele, vyříznul mu játra i plíce a ty jako důkaz splněného úkolu přinesl královně. Mladá žena se šíleným smíchem poručila vnitřnosti připravit k večeři; a kuchaři je upravili opravdu chutně a hosté je u večeře snědli.

Na lovcův podvod matka samozřejmě přijde a snaží se svou dceru několikrát zabít. Pokusí se ji udusit těsným korzetem, otrávit hřebenem a nakonec jí podstrčí otrávené jablko. Princ krásnou dívku nevzbudí polibkem. Chce si ji odnést na svůj zámek i se skleněnou rakví, ve které ji našel. Co s bezvládnou dívkou chce na zámku podnikat, se radši nebudeme domýšlet. V každém případě jeho služební cestou zakopnou a náraz vyrazí kus otráveného jablka ze Sněhurčina hrdla. Na jejich svatbě se zlá matka dočká sice spravedlivé, ale dost příšerné odplaty: A protože zlo musí být odměněno po zásluze, poručili do běla rozžhavit železné boty a železnými kleštěmi je vytáhnout z výhně a pak je mocí obuli zlé královně na nohy. V těch železných botách musela pak královna ve svých nádherných šatech před očima té, které tak ublížila, a pro potěchu svatebčanů tancovat, dokud nepadla mrtvá k zemi

Popelka

Ve své verzi prastarého příběhu si bratři Grimmové smlsnou zejména na závistivých sestrách. Jelikož se nemohou vejít do maličkého střevíčku, nařídí matka jedné z dcer, aby si uřízla prsty na noze. Když je podvod odhalen, druhá to zkusí z druhého konce: Matka dceři podala nůž a řekla: „Uřízni si kus paty, až budeš královna, nebudeš chodit pěšky!“ Tak si dívka uřízla kus paty a nohu natěsnala do střevíčku, potlačila bolest a šla k princi. Ten ji posadil na koně a jeli pryč. Když jeli kolem hrobu, kde na lískovém keři seděli holoubci, ti volali: „Hleďme na ten zjev, ze střevíčku kane krev! Střevíček malý přec byl, princ návku si vyvolil!“ Tu se princ podíval dolů na její nohu a uviděl, jak má punčošku celou krvavou.

Německý hochštapler a zločinec Christian Gerhartsreiter vodil 30 let za nos celou Ameriku

Historie

Krvavá oběť se sestrám nevyplatí. Nejenže budou do smrti kulhat, ale navíc jim Popelčini holoubci vyklovou za trest oči: Když princ slavil s Popelkou svatbu, přišly na ní i ty dvě falešné sestry. Chtěly se jí vlichotit a zajistit si podíl na jejím štěstí. Když šli svatebčané do kostela, byla ta starší sestra po její pravici a mladší po levici, tu holoubci každé z nich vyklovli oko. Když pak vycházely z kostela, byla ta starší sestra po levici a mladší po pravici, holoubci jim vyklovli to zbylé oko. A tak byly za svoji zlobu a závist potrestány slepotou až do konce svých dní.

Husopaska

Pohádek o chudácích, kteří si vymění role s panovníky, je spousta. Většinou chtějí sdělit, že chudoba cti netratí a že pán může žít svobodnější život, když se svého bohatství vzdá. Grimmova Husopaska je z trochu jiného soudku. Služebná si sice vymění roli s princeznou, její čin ale vychází ze závisti a touze po princeznině snoubenci. Trest je proto patřičně krutý, a zrádná služebná si ho navíc určí sama: Když pojedli a popili a byli v dobrém rozmaru, dal starý král komorné hádanku, jaký trest si zaslouží ten, kdo vládce tak a tak obelže; i vyprávěl jí celý příběh. „Jaký trest si takový člověk zaslouží?“ odsekla falešná nevěsta: „Nahého jej zavřete do sudu naplněného hřebíky a jehlami, pak dejte zapřáhnout dva bělouše, ať ten sud vláčejí ulicemi královského města, dokud ten hříšník nevypustí duši!“ „Sama jsi o svém osudu rozhodla!“ řekl král. „A tak se ti také stane!“ a když byl ten trest vykonán, oženil se mladý král se svou pravou nevěstou; a oba pak vládli říši spravedlivě a žili v bázni boží.

Locika

Pohádka s původním jménem Rapunzel vypráví o dívce zavřené ve věži zlé čarodějnice a princi, který se k ní šplhá po jejích dlouhých vlasech. Původní verze je opět trochu jiná. Dívka se do vězení dostane kvůli tomu, že její otec krade čarodějnici ze zahrádky psychotropní bylinky – konkrétně lociku, bylinu se sedativními účinky, přezdívanou „opium chudých“. Do vězení ve věži se princ sice šplhá po vlasech, ne však kvůli lásce, ale kvůli sexu. Na komplot čarodějnice přijde až kvůli dívčinu těhotenství a rostoucímu břichu. Rozhodne se proto vilného prince potrestat a nalíčí na něj past: Popadla ji vzteky celá bez sebe za vlasy, zle s ní několikrát zatřásla, pak si její copy omotala kolem ruky a ustřihla je. Nebohou Lociku pak zaklela na poušť k bídě a strádání. Sama se usadila ve věži a čekala na prince. Když jako každý večer přijel a zavolal, pověsila čarodějka ustřižené vlasy za okenní skobu a spustila dolů. Princ vystoupal nahoru, ale místo milované Lociky uviděl rozlícenou čarodějku, která se mu vysmívala, že vzácný ptáček není v hnízdě, kočka ho rozškubala a teď i jemu stejná kočka vyškrábe oči; Lociku už nikdy nespatří. Ale princ se bolestí a zoufalstvím vrhl dolů z věže, kde mu trnité křoví vypíchalo oči a on slepý bloudil po světě. Živil se lesními plody a kořínky, putoval divočinou a plakal nad ztrátou své milované ženy.

Jalovec

Asi nejbrutálnější pohádka sbírky vypráví o nešťastném bezdětném páru. Když se nad nimi Bůh smiluje a narodí se jim chlapeček, matka od samé radosti zemře. Otec se pak znovu ožení, macecha ale nevlastního syna nesnáší a neustále ho mučí. Nakonec ho vláká k bedně s jablky a těžkým víkem mu urazí hlavu. Jelikož se bojí trestu za vraždu, přiváže mrtvolce hlavu na krk šátkem. Když do chlapečka strčí její dcera a hlava opět upadne, namluví maminka dceři, že nevlastního bratříčka zabila ona. Utěšuje ji však, že jí pomůže zločin ututlat. Metoda je přímo strašná: „Ach, maminko, já jsem bratříčkovi urazila hlavu!“ a plakala a nemohla se upokojit. „Copak jsi to provedla? Ale upokoj se, ať tě někdo nevidí, teď už se nedá nic dělat, uvařím bratra k obědu.“ Tak macecha bratříčka rozsekala na kusy, naházela do hrnce a uvařila na černo jako zvěřinu. Sestřička stála a plakala a plakala a její slzy padaly do hrnce a bylo jich tolik, že soli nebylo třeba.

Sovětská pýcha chátrá v opuštěném hangáru v Kazachstánu. Raketoplán Buran se do vesmíru podíval jen jednou

Fotogalerie

Uvařeného syna pak macecha pochopitelně naservíruje otci k obědu: Ženo, to jídlo chutná výtečně, přidej mi!“ A čím více otec jedl, tím více mu to chutnalo a chtěl přidávat a stále říkal: „Dej mi více, pro vás to není, jen pro mne!“ A jedl a jedl a kosti házel pod stůl, až jich tam ležela hromádka.

Bizarní příběh nabere ještě divnější ráz, když sestřička pohřbí kosti pod jalovec a Bůh mrtvého chlapce oživí v podobě ptáka. Ten pak na matce vykoná pomstu a vše dobře skončí: Žena vyskočila, vlasy ji vstávaly hrůzou: „Je mi, jako by měl nastat konec světa! Musím také ven, třeba se mi uleví!“ A když matka vyšla přede dveře, hodil jí pták na hlavu mlýnský kámen a ten ji rozmačkal na kaši. Když to otec i sestřička uslyšeli, vyběhli ven a tu uviděli na místě, kde dříve seděl pták, mlžný opar a pak plameny, a když to vše uhaslo, stál tam bratříček. A tak ti tři žili od těch času v lásce a svornosti do konce svých dní.