Židé proti nacistům: Není pravda, že by Židé nebojovali. V řadách spojeneckých vojsk jich válčil milión
V den výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi, 27. ledna, se připomíná nesmírné utrpení obětí holocaustu. Občas v té souvislosti však zaznívá i věta, že „Židé se nacistům nepostavili, nebojovali“. Není to pravda. V řadách spojeneckých vojsk jich bojoval milión.
Vy jste pravý árijec. Na to já mám čuch. Poznám to podle toho, jak vypadáte a mluvíte, řekl během norimberského procesu nacista Julius Streicher mladému, vysokému, modrookému blonďákovi v americké uniformě, který tam působil jako tlumočník. „Vy byste nemohl být Žid, ani kdybyste chtěl,“ zasmál se antisemita Streicher svému vtípku. Dvaadvacetiletý Howard Triest nechal jeho poznámku bez povšimnutí. „Nikdo z obžalovaných nevěděl, že jsem Žid. Nikoho z nich to nenapadlo. Když jsem se ocitl tváří v tvář bývalému veliteli tábora v Osvětimi, Rudolfu Hössovi, jenž u soudu v Norimberku vystupoval jako svědek, byl to velmi zvláštní pocit,“ vzpomínal Triest. „Moji rodiče a dědeček v Osvětimi zahynuli…“ Howardův kamarád se divil, proč se nepomstí a Hösse v cele nezabije, vždyť má jedinečnou příležitost. „Kdybych ho zabil, nebylo by to k ničemu. Mým blízkým by to život nevrátilo. Nikomu z lidí, kteří zahynuli v lágrech, by to život nevrátilo. Moje pomsta spočívala v tom, že jsem Hösse viděl za mřížemi, a beztak bylo jasné, že ho za jeho zločiny oběsí.“
Hezké časy
Howard se narodil jako Hans Heinz Triest 29. března 1923 v Mnichově, jeho otec vlastnil oděvní továrnu. Na konci srpna 1939 rodina z Německa odešla. Do New Yorku se dostal pouze Hans, loď, kterou měli z Rotterdamu 10. května 1940 odplout jeho rodiče, už od břehů neodrazila. Do americké armády Hanse, jenž si změnil křestní jméno na Howarda, přijali v roce 1943. Při vylodění v Normandii byl na pláži Omaha jako kulometčík, pak ho díky perfektní znalosti němčiny převeleli k vojenské rozvědce. Howard Triest patřil k více než miliónu vojáků židovského původu, kteří bojovali ve spojeneckých armádách.
V československém zahraničním a domácím odboji měli Židé také významnou roli. Tvořili podstatnou část našich jednotek na Východě i na Západě. Střežili nebe nad Anglií, bojovali u Sokolova, Kyjeva, na Dukle, u Tobruku, Dunkerku a dalších místech. Nemálo jich padlo, řada z nich pak po únoru 1948 z Československa odešla, další na své židovské kořeny raději za komunistického režimu příliš neupozorňovali. Ve veřejném mínění se zabydlel mylný a nespravedlivý názor, že „Židé nebojovali, nebránili se“.
„Nesnáším, když někdo říká, že jsme šli jak ovce na porážku,“ vzpomínala Marta Kottová, kterou v jedenácti letech deportovali s rodiči do Terezína a v září 1944 do Osvětimi. „Vážím si všech, kteří bojovali se zbraní v ruce. Když jsem jednomu československému důstojníkovi řekla, jak je všechny obdivuji, odpověděl: ,Vy nás? Ale to ne. Vy máte náš obdiv. My měli zbraň a poslední náboj jsme si mohli nechat pro sebe, ale vy jste měli jen holé ruce…‘“
Za války proběhla řada povstání v ghettech i ve vyhlazovacích táborech. Povstání v Treblince v srpnu 1943 se účastnili také českoslovenští Židé, v jeho čele byl bývalý československý důstojník Želomir Bloch, uprchnout se podařilo pražskému rodákovi Richardu Glazarovi, jenž později o Treblince napsal knihu. Svědčil i v procesu proti bývalému zástupci velitele tábora Kurtu Franzovi, jenž se po válce vrátil ke své profesi kuchaře a jakoukoliv vinu odmítal. Doma u něj ale našli album z Treblinky nadepsané slovy: Hezké časy.
V americké armádě
Nelze vyjmenovat všechny československé židovské příslušníky zahraničního a domácího odboje. Někteří pocházeli z asimilovaných rodin, pro jiné byla jejich víra pevnou součástí života, byli v sionistickém hnutí. Někteří vyrostli v bohatství, jiní v chudobě. Někteří uvěřili komunistickým ideálům, jiní ne. Všechny ale spojoval silný vztah k zemi, kde se narodili, kde našli svůj domov nebo odkud pocházeli jejich rodiče. Přiblížíme tedy alespoň několik osudů.
Držitel amerických vojenských vyznamenání Purpurového srdce a Bronzové hvězdy, jejž později coby filmového producenta napadlo, že by stálo za to zfilmovat knihy o Jamesi Bondovi, Norbert Auerbach se narodil 4. listopadu 1922. Jeho otec založil dvě úspěšné filmové společnosti a v druhé polovině třicátých let rozhodl, že se rodina z Československa přestěhuje do Spojených států. Norbert se s matkou a svým dvojčetem Helgou dostal do New Yorku až v roce 1939. V USA začal studovat na zemědělské fakultě. Tatínek mu naplánoval budoucnost – Norbert se odstěhuje do Palestiny a povede pomerančovníkovou plantáž. Po japonském útoku na Pearl Harbor ale Norbert Auerbach dobrovolně narukoval do americké armády.
Po základním výcviku ho proškolili na Weapons School, kde se naučil obsluhovat všechny zbraně. V Marylandu absolvoval školu pro průzkumníky. Ve Velké Británii, kam v polovině roku 1943 doplul na lodi spolu s dalšími čtyřmi tisícovkami vojáků, ho zařadili k průzkumné rotě 2. americké obrněné divize. Zúčastnil se vylodění ve Francii, bojů v Ardenách, dvakrát byl zraněn. Vyslýchal německé zajatce, jeho oddíl byl u osvobození koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. Pro to, co tam spatřil, nenacházel slova. „Něco takového mají na svědomí Němci?! Člověk měl pocit, že by měl jít do ulic a začít střílet…“
Majetek Auerbachových byl v poválečném Československu zestátněn, Norbert se vrátil do USA, svlékl uniformu, začal dělat poslíčka u společnosti Columbia Pictures a rychle se vypracoval na generálního ředitele pro Evropu, Asii a Afriku. Byl přesvědčený, že tamní diváci chtějí „akční, dobrodružné, ale zároveň i zábavné filmy“. Zrovna dočetl jednu Flemingovu bondovku. „To je přesně to, co teď lidé chtějí.“ Auerbach byl také jedním z těch, kdo prosadil, aby roli agenta 007 získal Sean Connery.
Dům ve Pštrosce
„Práce, kterou dnes dělám, je mi nejcennější z mého života a jsem ochotna za ni zaplatit každou cenu,“ svěřila svým přátelům Anna Pollertová na začátku října 1941.
Anna Pollertová se narodila 7. května 1899 v Praze do úspěšné židovské rodiny. Její otec byl velkoobchodník Josef Baum, její matka Františka byla statkářova dcera. Se svým manželem Rudolfem Pollertem Anna několik let žila v Brazílii, kde farmařili. V São Paulu se jí v roce 1925 narodila dcera, o dva roky později, už po návratu do Prahy, přišel na svět syn. Pollertovi vlastnili několik obchodů a nemovitostí. Po okupaci v březnu 1939 se všechno změnilo. K práci v odboji přivedla Annu její přítelkyně z předválečné Ženské národní rady Milada Horáková. Zapojil se i Annin bratr a švagrová.
Už zjara 1939 Anna Pollertová začala spolupracovat s odbojovou skupinou RU-DA. Za dva a půl miliónu korun zastavila svůj majetek, aby na ilegální činnost a podporu pronásledovaných měla dost prostředků. Svůj dům v ulici Ve Pštrosce na Vinohradech poskytla jako útočiště řadě odbojářů. Mimo jiné se zde ukrýval představitel Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme generál Jaroslav Čihák. U Anny Pollertové se konaly ilegální schůzky, tiskly se zde letáky. Anna pomáhala lidem v útěku za hranice, podporovala rodiny zatčených. Josefa Fischera z Petičního výboru Věrni zůstaneme, jemuž hrozilo zatčení, ukryla u svého bratra.
Gestapu se ale podařilo činnost výboru rozkrýt, získalo adresy a krycí jména. Anna se musela schovávat. Zatkli ji na konci října 1941. V listopadu 1944 ji odsoudili s Josefem Fischerem, Viktorem Kaufmannem a Karlem Bondym za přípravu velezrady k trestu smrti. Annu sťali v lednu 1945 v Plötzensee.
Vnuka českého rabína, právníka Karla Bondyho, který ve třicátých letech pomáhal uprchlíkům z nacistického Německa a za války byl členem několika ilegálních organizací, oběsili na konci ledna v Neubrandenburgu. Karel Bondy, krycím jménem Březina, měl možnost včas odejít do Anglie, ale rozhodl se zůstat. Za války u sebe nosil jed pro případ, že by na něj gestapo přišlo. Sebrali ho ve stejný den jako Annu Pollertovou. Zatčení proběhlo tak rychle, že nestačil jed požít.
Pětačtyřicetiletého lékaře Viktora Kaufmanna, jenž měl před okupací ordinaci v domě Anny Pollertové, ovládal jedenáct jazyků a byl významnou postavou PVVZ i ÚVOD (Ústředního vedení odboje domácího), popravili v Neubrandenburgu 26. února 1945. Viktorova matka zahynula v Treblince. Jeho sestra Heda, jež pro PVVZ také pracovala, válku přežila díky tomu, že ji ukryli přátelé a gestapo ji nevypátralo. Filozofa a sociologa Josefa Fischera, jenž s pomocí vysílačky udržoval spojení s exilovou vládou v Londýně a na nějž vydalo gestapo zatykač už na jaře 1940, zatkli také na podzim 1941 a oběsili o týden dřív než Kaufmanna.
U Sokolova
Leopold Presser se narodil 31. července 1922 a vyrostl v Českém Těšíně. Na podzim 1938 střežil hranici, po Mnichovu odešel s bratrem do Ostravy. V říjnu 1939 byl spolu se svým otcem zařazen do transportu, jenž mířil do Niska nad Sanem. Deportace řídil Adolf Eichmann, který se přijel osobně přesvědčit, jak „Akce Nisko“ probíhá. Sám vybral místo pro vybudování lágru. Leopoldovi a jeho otci se podařilo utéci. Po překročení sovětské hranice je zadržela hlídka. V internaci se Leopold setkal se svým bratrem Egonem. Nejdřív byli nasazeni na práci ve Lvově, v červnu 1940 je NKVD poslal do tábora na Sibiř, kde káceli stromy. Na začátku roku 1942 se díky úsilí generála Heliodora Píky mohli Čechoslováci ze sovětských gulagů přihlásit do vznikající československé jednotky. Leopoldův otec na následky útrap zemřel, Leopold a Egon se v únoru 1942 hlásili v Buzuluku. Oba pak bojovali u Sokolova, kde zraněného Egona zavraždili nacisté. Leopold se zúčastnil osvobození Kyjeva, bojů u Žaškova a Bílé Cerkve a na Dukle.
Po válce si změnil příjmení i křestní jméno. Z Leopolda Pressera se stal Jehuda Parma. V roce 1948 se podílel na výcviku židovských dobrovolníků v rámci utajené Akce Důvěrné Izrael. Zajišťoval dopravu zbraní přes letiště v Žatci. Po vycvičení židovské brigády odjel na začátku roku 1949 s těhotnou manželkou do Haify. Měli být v Izraeli rok, ale rozhodli se, že tam zůstanou. Jehuda Parma si založil stavební firmu, pak získal místo u policie. Když byl během šestidenní války dobyt okupovaný Východní Jeruzalém, Jehuda Parma byl první izraelský policista, který tam vkročil.
U Sokolova bojovaly na frontě v československé jednotce poprvé také ženy. Četařka Malvína Friedmannová byla v Buzuluku odvedena už 8. února 1942. U Sokolova velela sanitní hlídce a během útoku německých obrněnců vynesla z boje jedenáct zraněných i s jejich zbraněmi. Po válce, v prosinci 1948, odešla Malvína s manželem do Izraele, stala se velitelkou zdravotní čety Hagany.
Na medaili Za chrabrost byla po bitvě u Sokolova navržena zdravotnice Filomena Tobiášová. „Po celou dobu boje se nacházela v prvním sledu a svým statečným chováním velmi dobře působila na mužstvo. Do posledních chvil boje poskytovala pomoc raněným,“ uvádí se v návrhu na ocenění. Filomena vstoupila do československé jednotky se svými sestrami Lydií a Editou. Všechny coby zdravotnice ošetřovaly raněné u Sokolova. Edita a Lydie pak prošly spojařským výcvikem. Z Filomeny se na konci války stala zástupkyně šéflékaře 1. československého samostatného ženijního praporu. Lydie a Edita po únoru 1948 odjely do Izraele.
Na nebi
Z bezmála dvou a půl tisíce Čechoslováků, kteří sloužili v Královském letectvu, jich židovské rodiče měla necelá desetina. František Epstein se narodil 27. května 1922 v Praze do rodiny univerzitního profesora. Studoval reálné gymnázium a naučil se velmi dobře anglicky. V roce 1939 Epsteinovi svého syna poslali Wintonovým transportem do Velké Británie. Uvedli, že je mladší. V Londýně František složil maturitu a přihlásil se do armády. Chtěl létat.
„Epstein je vysoce inteligentní, vnímavý, dobrého vystupování, který by se podle mě jednoho dne, po odpovídajícím výcviku, mohl stát vynikajícím důstojníkem,“ dal studentovi doporučení ředitel školy J. F. S. Ross. František dva roky díky své výborné angličtině působil u RAF jako tlumočník, v dubnu 1942 konečně nastoupil do vysněné pilotky. Během cvičného letu v říjnu 1943 měl těžkou havárii, jeho letoun začal hořet. Františkovi se podařilo vyskočit s padákem, ale utrpěl těžké popáleniny. V nemocnici strávil měsíce, prodělal několik plastických operací. Na létání nezanevřel, přihlásil se k 313. československé stíhací peruti.
„Samozřejmě jsem tajil, že nevidím dobře na přistání. Bylo to nezodpovědné, stíhač má pořádně vidět. Až jsem jednou spitfire při přistání převrátil. Poslali mě k očaři, který mi další operační lety zatrhl. Pak jsem dělal instruktora, ale já pořád otravoval, že chci zpátky ke skvadroně. Nakonec, v pětačtyřicátém, mě zase přijali,“ vzpomínal František, jenž si změnil příjmení z Epsteina na Elstona. Z celé rodiny válku přežil jenom jeho otec. Františkovu matku Ottilii a dalších sedmnáct příbuzných Němci povraždili. Po únoru 1948 se František Elston vrátil do Anglie.
Palubní střelec 311. československé bombardovací peruti Jiří Kafka je o dva roky mladší než Elston, narodil se 2. května 1924. „Táta byl advokát, měl kancelář v Rytířské ulici. Maminka, která byla o dvacet let mladší než on, ovládala výborně několik jazyků. Po svatbě, jak tehdy bývalo zvykem, zůstala v domácnosti,“ vzpomínal Jiří Kafka pro Reflex na své dětství.
S mladším bratrem Felixem odjeli Wintonovým transportem do Anglie 28. června 1939. „Ten den měl Felix čtrnácté narozeniny. Maminka chtěla, abychom v Anglii nedělali ostudu, nechala nám našít nové oblečení. Usoudila, že se v Londýně nosí pumpky. Kluci na internátu se nám pak smáli. Během pilotního výcviku jsem se skamarádil s Pavlem Wechsbergem, později Vranským. Pavel byl o tři roky starší, z protektorátu odešel v roce 1939 do Polska, bojoval u Tobruku. Já byl nejprve v osádce Rudolfa Protivy a potom Josefa Hubičky. Létali jsme na amerických liberatorech, často jsme operovali nad Biskajským zálivem, chránili spojenecké konvoje, hledali nepřátelská plavidla. Později jsme jistili prostor mezi Anglií a Skandinávií. Nejdelší hlídkový let trval osmnáct hodin, to už se pak i nudíte. Před letem nám pokaždé naservírovali královskou snídani. Do přímých bojů s nepřátelskými letadly jsme se nepouštěli. Jakmile jsem je zahlédl, okamžitě jsem to hlásil a snažili jsme se střetu vyhnout, ostatně oni dělali totéž. Naším úkolem bylo vyhledávat a ničit nepřátelské ponorky a lodě. Do žádného velkého nebezpečí jsem se nedostal. Trochu nepříjemné bylo, když jsme museli přistát na podvozku, skončili jsme na nose, jednou v letadle začalo hořet, pak taky jeden kluk zazmatkoval a cvičnou bombičku vyhodil tak nešikovně, že narazila na poklop letadla, ale naštěstí explodovala až venku. Když se však v pumovnici letounu uvolnila puma a kutálela se sem a tam, do zpěvu mi nebylo. Ovšem náš pilot zachoval naprostý klid a pumu vypustil na moře. Ono to ale zdaleka nebylo tak napínavé, jak to zní. Jen občas se stalo něco neobvyklého.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
