John Logie Baird: Skotský „Cimrman“ ukázal první televizní přenos. Cesta k němu byla plná elektrických šoků
Přesně před sto lety pozval skotský pábitel a vynálezce John Logie Baird do své laboratoře komisi britské Královské vědecké společnosti. Užaslým vědcům zde představil svůj vynález schopný přenášet na dálku pohyblivé obrázky. K prvnímu předvedení televize vedla dlouhá cesta plná omylů, odmítnutí, popálenin a elektrických šoků.
Vynálezce prvního televizního přístroje ze všeho nejvíce připomínal Járu Cimrmana. Svou vědeckou dráhu započal jako pracovník elektrické společnosti v Glasgow, kde obratem využil zdroj vysokého napětí k pokusu vyrobit umělý diamant. Když do kapsle s uhlíkovým práškem zapojil kabel a pustil do něj proud, zůstala velká část skotské metropole bez elektřiny. Podobně šílené byly i Bairdovy další vynálezy. Pokusil se například vyrobit nerezavějící břitvu ze skla, což se mu sice podařilo, při holení ji ale zlomil a těžce se pořezal. Další újmu na zdraví, byť na opačném konci těla utrpěl při testování svého krému na hemoroidy. Neuspěl ani s nápadem vyrábět boty s nafukovací podrážkou a rychločisticí pryskyřičné mýdlo. Jistý úspěch utrpěl až s vynálezem termoponožek. Asi proto, že se při výrobě držel při zemi a nevyhříval je elektřinou, ale jen zesílenou částí pod chodidlem.
Skromný příjem z prodeje ponožek umožnil Bairdovi přestěhovat se ze Skotska na jižní pobřeží Anglie. Mořský vzduch mu pomohl vyléčit jeho chronicky churavé plíce, a vynálezce se tak mohl vrhnout do nového projektu. Ve 20. letech 20. století byl již dlouho v provozu „telefotograf“ umožňující posílat po telegrafních drátech kopie fotografií. Baird už dlouho nosil v hlavě nápad, jak na dálku přenášet obrázky pohyblivé.
Pohyblivé obrázky
Do práce se pustil s vervou sobě vlastní. Jeho laboratoř zakrátko připomínala smetiště plné bedýnek od čaje, starých reflektorů, čoček, rozebraných bicyklů, baterií a elektrických drátů, ze kterých sršely jiskry. Koncem roku 1923 však John Baird z hromady harampádí dokázal sestavit cosi zázračného. Elektrický motor uložený v bedně roztáčel spirálu fotodetektorů upevněných na kole od bicyklu. Každý detektor snímal z nasvíceného objektu jeden řádek obrazu, převáděl ho na elektrický proud a ten pak byl na přijímači skládán zpět do podoby obrazu. Přístroj pokřtěný jeho vynálezcem na „televisor“ produkoval jen rozmazanou siluetu o pár řádcích, vydával životu nebezpečné horko a elektrické výboje. Bezpochyby ale fungoval. Dokázal v reálném čase přenést po drátě pohyblivé obrázky.
Když se Baird zotavil z obzvlášť nebezpečného elektrického šoku, vydal se s přístrojem do Londýna. Jeho první kroky vedly do redakce deníku Daily Express, kde ho ale považovali za nebezpečného blázna a nechali ho z budovy vyvést. Podobně jako náš Jára Cimrman se nenechal odmítnutím odradit. Ve vykřičené čtvrti Soho si pronajal byt a zařídil si v něm další životu nebezpečnou laboratoř. Během následujících týdnů se mu podařilo přístroj značně vylepšit a přenášet stále kvalitnější obraz. Jako manekýna používal břichomluveckou figurínu jménem Stooky Bill. Byla vyrobena ze sádry a vydržela tedy intenzivní žár reflektorů potřebných k nasnímání kvalitního obrazu. Její nevýhodou bylo, že se nedala ovládat na dálku. Když tedy Baird přistoupil k pokusu vyslat obraz do druhého patra domu, musel si najít živý testovací objekt.
První živý televizní přenos
Prvním člověkem, jehož obraz byl přenesen na televizní obrazovku, byl William Taynton. Dvacetiletý příručí pracující v přízemí domu o mnoho let později vzpomínal, jak se ve dveřích jeho kanceláře zjevil rozrušený Baird, popadl ho za límec a beze slova ho vyvlekl po schodech do laboratoře. Před podivným přístrojem s obřím diskem byl nainstalován stůl se soustavou žhnoucích reflektorů a židle se značně ožehnutým sádrovým panákem. Baird figurínu vyhodil a donutil vyděšeného Tayntona, aby se posadil na její místo. Sám zmizel za dveřmi, běžel do místnosti o patro níž a volal, ať se chlapec dívá do přístroje, vyplazuje jazyk a dělá grimasy.
Žár reflektorů byl tak silný, že ho figurant dokázal snášet jen pár desítek sekund. Když cítil, jak se mu připaluje obočí, vyskočil ze židle a chtěl z děsivé místnosti utéct. Ve dveřích ho ale zadržel jásající John Baird. Příručímu vtiskl do ruky půlkorunu a s nadšením křičel: „Viděl jsem tě, Williame! Viděl jsem tě. Mám funkční televisi. První skutečnou televisi!“
„První skutečná televise“ byla pochopitelně na hony vzdálená dnešním přístrojům. Šlo o jednoduché elektromechanické zařízení a obraz byl promítán na obrazovku zhruba 5 x 8 centimetrů. Schopnost přenášet v reálném čase pohyblivý záznam však byla na svou dobu převratná. Baird svému vynálezu věřil natolik, že 26. ledna 1926 uspořádal ve své laboratoři předváděcí akci pro členy Královské vědecké společnosti. Přístroj už tehdy snímal 12,5 snímku za vteřinu a dokázal rozeznávat několik odstínů šedé barvy. Vynálezce, který neuspěl se skleněnou břitvou a nafukovacími podrážkami, vyslal svět do éry televizního vysílání.
Vizionář nové éry
Sláva a uznání Johna Bairda neukolébala. V roce 1928 už vybavil svůj přístroj soustavou disků s monochromatickými filtry a začal přenášet obraz v barvě. Ve stejný rok pak jeho firma Baird Television Development Company Ltd. vyslala televizní signál přes oceán z Londýna do New Yorku. V roce 1929 založil s francouzským filmařem Bernardem Natanem první televizní společnost Télévision-Baird-Natan. O rok později začala do té doby pouze rozhlasová stanice BBC za využití Bairdova systému provozovat i vysílání obrazové.
Bairdův mechanický přístroj brzy přestal nárokům nově vznikajících studií stačit. Nástup elektronických kamer a přijímačů ho začal vytlačovat z trhu, a když jeho laboratoře Crystal Palace zachvátil v roce 1937 požár, prodal svou firmu konglomerátu Scophony. Touha vylepšovat televizi však Johna Logie Bairda nikdy neopustila. Během války vyvinul přístroj schopný přenášet trojrozměrný obraz v rozlišení 500 řádků a v roce 1947 navrhl komisi pracující na obnově televizního vysílání nový vysílací standard. Signál měl běžet v barvě a s rozlišením 1000 řádků. Kdyby BBC vizionářovo naléhání uposlechla, mohli bychom už od počátku komerčního vysílání sledovat televizi v rozlišení podobném dnešnímu HDTV.
