Nástroje Václava Františka Červeného měnily svět hudby. Jeho zásluhy jsou dnes neprávem opomíjeny
Výroba hudebních nástrojů není oborem, který by v obecném povědomí nějak zvlášť rezonoval. V našich zemích přitom působil vynálezce, který pro něj znamenal totéž, co Thomas Alva Edison pro elektrotechniku nebo Gottlieb Daimler pro automobilismus. Jmenoval se Václav František Červený. Od jeho smrti dnes uplynulo 130 let.
Rodina budoucího nástrojařského velikána pocházela z chudého prostředí nevolnických osad v Kostelci nad Černými lesy. Sedlačením se živil i Václavův otec Jan, který se ale již zmohl na hospodářství poblíž Prahy. Mohl proto dojíždět do hlavního města na trhy a kupovat u Václava Matěje Krameria české knihy, noviny a také noty. Zájem o hudbu podporoval u všech svých dětí, největší nadání ale projevoval jeho syn Václav. Učitele v malé škole v Březanech u Českého Brodu ohromoval už od malička. Ať mu dal kantor do ruky trubku, křídlovku, klarinet nebo lesní roh, Václav na nástroj zanedlouho exceloval. Jeho nadšení se neomezovalo jen na hraní. Každý nástroj podrobně zkoumal, přemýšlel, jak v něm vzniká zvuk a jak by ho bylo možné vylepšit.
Na zkušené po Evropě
V roce 1833 odešel Václav do Prahy, kde se spolu s bratrem Františkem dali do učení k Janu Adamu Bauerovi, kraslickému mistru, který si otevřel dílnu v Železné ulici. Bauer byl vyhlášený výrobce žesťových nástrojů, hlavně lesních rohů, křídlovek a pozounů. Václav Červený se u něj naučil základy řemesla, mohl ale zároveň experimentovat se svými nápady, jak tradiční nástroje vylepšovat. Po čtyřech letech se vydal s tovaryšským listem v kapse na zkušenou do nejvýznamnějších dílen tehdejší Evropy. U Franze Schölnasta v Prešpurku (dnešní Bratislavě) se učil výrobě dřevěných dechových nástrojů, u Antona Klepsche ve Vídni studoval vojenské žestě, v Brně pobyl v dílně Josefa Hallase, kde se kromě dechových nástrojů seznámil i s výrobou kytar a citer. Po návratu z cest zamířil do Hradce Králové.
V Hradci
Že si Václav Červený vybral město s velkou vojenskou posádkou, nebylo vůbec náhodné. Rakousko-Uhersko si v 19. století udržovalo i v mírových letech stálou armádu, aby pomáhala udržet v nesourodé multinárodní monarchii pořádek. Neustálá přítomnost vojáků do velké míry ovlivnila i civilní obyvatelstvo a jednou z hlavních oblastí, kde se oba světy střetávaly, byla hudba. Armády využívaly hudební nástroje odjakživa – bubny pro udržení rytmu pochodu, různé trubky pro předávání signálů slyšitelných i v hluku bitvy. V době mezi válkami sestavovali vojenští hudebníci orchestry, kde jim již signální trubky nestačily. Začali proto vymýšlet a používat čím dál tím různorodější nástroje. Na jednoduchých kovových korpusech přibývaly křivky a vinutí, tónový rozsah rozšiřovala táhla, snižce a písty. Hudebníci se začali specializovat a po odchodu z armády zakládali kapely ve městech i na vesnicích, kde se staly dechové soubory neodmyslitelnou součástí společenského života.
Vojenská i civilní poptávka po nástrojích stále rostla a výrobců schopných ji uspokojit nebylo mnoho. Václav Červený se mezi konkurencí navíc vymykal nástrojařskou i muzikantskou dovedností. Díky zkušenostem nasbíraným v různých dílnách zvládal vyrobit nástroje v celém harmonickém spektru od pikol až po tuby a bombardony. Na všechny také uměl brilantně hrát a každý kus osobně pečlivě vyzkoušel a zkontroloval. Všechny součástky, od korpusů přes písty až po nejmenší šroubky a nýtky si sám vyráběl a byl díky tomu schopen udržet u všech nástrojů jednotný zvukový profil. Soubor vybavený sadou z dílny V. F. Červený proto zněl kompaktně a perfektně ladil.
Kvalita produkce nebyla jedinou Červeného výhodou. Velkou část své rané kariéry pracoval jako živnostník s několika tovaryši, a byl proto schopen dodávat prvotřídní nástroje za velmi přijatelné ceny. To vše způsobilo, že byl od samého začátku doslova zavalen zakázkami. Jeho firma prosperovala. K ručním nástrojům přidala parní pohon, rozšiřovala dílny a nabírala nové učně, mezi které patřilo i několik synů z Červeného celkem třináctičlenné rodiny. Mistr Červený se v Hradci stal váženým občanem, předsedou občanských, vlasteneckých spolků, náčelníkem Sokola, a zasloužil se dokonce i o výstavbu divadla svého přítele Václava Klimenta Klicpery.
Vynálezcem nových zvuků
Pouhá výroba přestala brzy Červeného ambicím stačit. Jakmile se firma zaběhla, pustil se do vynalézání a zlepšování. Hned první nástroj, který si nechal patentovat v roce 1844, způsobil v hudebním světě velký ohlas. Kornon, modifikovaný lesní roh uzpůsobený pro jízdní trubače, svým hlubokým hlasem přímo ohromil Richarda Wagnera. Slavný skladatel jím byl tak okouzlen, že si od Červeného nechal postavit podobný nástroj specificky pro svou novou operu Prsten Nibelungů. V orchestrech ho můžete slyšet dodnes jako Wagnerovu tubu.
Královehradecká továrna vypouštěla do světa jeden unikátní nástroj za druhým a výrazně se zasloužila o zformování zvukového standardu evropských dechových orchestrů – takzvané rakousko-české školy. Nástroje vycházející ze zdejší dílny měly elegantní tvar s plynulou křivkou tubusu a širokou menzuru. Oproti konkurenčním nástrojům vyráběným ve Francii proto zněly jemněji a měkčeji. Rakousko-česká a francouzská hudba se tehdy pravidelně střetávala na přehlídkách vojenských hudeb a hudebních veletrzích po celém světě. Výrobky Červeného dílny zakrátko zněly v Německu, Itálii, Španělsku, Norsku, Rusku, ale i v Brazílii, Peru a USA, kde měla firma vlastní zastoupení v New Yorku. Václav Červený si byl dobře vědom, jak moc jsou zahraniční trhy důležité. Sám se proto mezinárodních výstav účastnil a zákazníky ohromoval schopností na všechny své nástroje hrát. Podobný multiinstrumentalista byl v jeho branži jen jeho největší konkurent a hlavní představitel francouzské školy Adolphe Sax.
Sax a jeho saxofon
Sax byl původem Belgičan, své nástroje ale vyráběl především v Paříži. Jako hudební inovátor je dnes daleko známější než Václav Červený. Červeného firma byla přitom ve své době daleko úspěšnější než Saxova, který byl opakovaně přinucen vyhlásit bankrot. Důvodem k prosazení Saxova jména bylo několik. Jeho nástroje používaly francouzské vojenské soubory, se kterými se rozšířily za oceán do kolonií. Zněly mimo jiné i v New Orleans, kde se od tamějších pochodových kapel dostaly do rukou afroamerických muzikantů. Ti na nich začali vytvářet novou hudbu, která rychle ovládla celý svět – jazz. Sax měl také ve zvyku přidávat k názvům svých vynálezů vlastní příjmení. Postupně tak dal světu saxhorn, saxotrombu a saxofon. Do dnešních dnů přežil jen poslední z nich, belgický vynálezce mu ale vděčí za doslova nehynoucí slávu. Paradoxem je, že i tento slavný nástroj měl prapočátek v Hradci Králové. Václav Červený byl jedním z prvních, kdo navrhl nástroj s plátkem, esovitým tělem a mechanikou klapek připomínající klaviaturu piana. Jeho tritonikonem se pak nechal inspirovat Francouz Pierre-Louis Gautrot při tvorbě sarrusofonu a od něj pak byl už jen krůček k Saxově saxofonu.
Zapomenuté vynálezy
Červeného zásluha na vývoji zásadního nástroje světové hudby je připomínána málokdy. Své jméno do názvů vlastních vynálezů nevkládal, a není proto ani jisté, kolik nástrojů opravdu vmyslel. Nejčastěji se hovoří o 44 unikátních patentech a o 15 dalších se vedou spory. Tehdejší licenční systém umožňoval registrovat vynálezy jen v zemi původu a Červeného nástroje tak mohli zahraniční výrobci bez problémů kopírovat a patentovat pod vlastním jménem. Kontrabasová trubka znějící ve všech symfonických orchestrech na světě sice pochází z Hradce Králové, na světě ale existuje minimálně pod čtyřmi jinými názvy.
Patentové zákony nejsou jediným důvodem, proč o Václavu Červeném dnes mnoho lidí neví. Do jeho odkazu nepříznivě zasáhlo komplikované vyrovnávání rozpadu Rakousko-Uherska. Pro německy mluvící kolegy byl příliš český, pro Čechy byly zase jeho aktivity svázány s dědictvím monarchie. Po únoru 1948 byly jeho zásluhy zamlčovány úplně. Během svého života však byl doslova celosvětovou celebritou. Získal celkem 11 císařských a královských řádů, 15 medailí a dvě čestná uznání z nejprestižnějších světových výstav. V roce 1884 měl být dokonce povýšen do šlechtického titulu. Na ceremoniál se však dostavil ve skromném obleku, což etiketa císařského dvora nedovolovala. Nabídnutý frak z půjčovny Červený rozlíceně odmítl, a z možnosti připsat si před jméno „von“ tak sešlo.
Václav Červený zemřel 19. ledna 1896. Firmu po něm převzali synové Jaroslav a Stanislav a po jejich smrti nástrojař Karel Šámal. V roce 1948 byl podnik zestátněn a zařazen do kraslické firmy Amati. Mezi hudebníky však bylo Červeného jméno tak známé, že se zachovalo jako výrobní značka. Žesťové nástroje s označením V. F. Červený & synové tak znějí světem hudby dodnes.
