Nikolaj Pirogov položil základy moderní chirurgie. Pacienti věřili, že dokáže vrátit život i mrtvému
Před 115 lety se narodil lékař, pedagog, zakladatel moderní anatomie, fyziologie a chirurgie Nikolaj Ivanovič Pirogov. Jako první začal při operacích standardně používat anestézii, radikálně zlepšil metody práce v polních nemocnicích, položil základy plastické chirurgie a vynalézal způsoby fixace zlomenin do sádrových obvazů. Jeho posledním vynálezem byla převratná metoda balzamování, která byla po smrti použita na jeho vlastní tělo.
Vynikající akademici někdy propadnou svému oboru natolik, že jejich život a metody začnou připomínat „šílené vědce“ z fantastických románů. Dobrým příkladem tohoto fenoménu může být Nikolaj Ivanovič Pirogov. Průkopník moderní medicíny, který v touze nahlédnout do tajemství lidského těla krájel zmrzlá těla pilou, testoval sám na sobě metody narkózy a vyvíjel vlastní metody mumifikace. Medicína ho fascinovala od malička. Narodil se 25. listopadu 1810 v Moskvě jako 13. dítě početné rodiny armádního účetního. Když mu byly tři roky, jeden z bratrů onemocněl a rodiče k němu povolali rodinného přítele, prominentního lékaře Efrema Muchina. Na malého Nikolaje zapůsobil Muchin dojmem čaroděje. Když se po jeho návštěvě bratr zotavil, rozhodl se, že i z něj se stane doktor. V pěti letech se naučil číst, začal hltat knihy o medicíně a jeho nejoblíbenější hrou bylo ukládat rodiče a sourozence do postele a vyšetřovat je.
Studia
K přijímacím zkouškám na moskevskou lékařskou akademii se Nikolaj dostavil ve 14 letech a komisi musel zalhat, že už mu bylo 16. Zkoušky bez problémů složil a o tři roky později již byl certifikovaným lékařem. Rychlost studia bohužel odrážela velmi nízkou úroveň carského školství. Výuka spočívala v biflování zastaralých učebnic, studenti se za celou dobu nedostali k jediné pitvě a neprošli žádnou praxí. Mnozí z učitelů pokládali za legitimní léčebné metody modlitby a poutě k svatým místům.
Nikolaj Pirogov měl štěstí, že ho profesor Muchin doporučil k dalšímu vzdělávání na císařské univerzitě v pruském Dopartu (dnešní Tartu v Estonsku). Kosmopolitní akademie, na kterou docházeli studenti z Německa, Ruska i Skandinávie, používala daleko progresivnější metody. Nikolaj poprvé u pitevního stolu nahlédl do hlubin lidského organismu a byl jím fascinován. Když během jeho doktorandských studií vypukla epidemie cholery, strávil dlouhé hodiny pitváním ostatků a pořizováním detailních barevných ilustrací. Když ve 23 letech skládal doktorát, byl již díky publikacím svých výzkumů známý po celé Evropě.
První operace
Po pobytu na univerzitách v Berlíně a Göttingenu se mladý profesor vracel do Ruska přes Balt a na cestě onemocněl tyfem. Zotavoval se v Rize, kde poté zůstal pracovat a dostal se k prvním přelomovým operacím. Hned jeden z jeho prvních případů byl pacient, který při tragické nehodě přišel o nos. Přestože tehdy byla plastická chirurgie naprosto neznámým oborem, dokázal Pirogov nos rekonstruovat pomocí kožního štěpu z krku pacienta a navrátit mu jeho původní podobu. Podobné úspěchy slavil i při operacích nádorů, ošetřování zlomenin a amputacích.
Pitvy a pokusy
Po ukončení studijní cesty chtěl Pirogov nastoupit na moskevskou chirurgickou kliniku. Byl však poslán na svou alma mater do Dopartu, kde se stal vedoucím katedry chirurgie. Odklad nástupu do lékařské praxe mu poskytl čas na studium a zdokonalování jeho oblíbených oborů – anatomie, fyziologie a patologie. Prováděl a dokumentoval stovky pitev a vyvíjel při nich nové techniky operací. Aby je mohl zavést do praxe, experimentoval s operacemi zvířat. Na ulicích Dopartu pronásledoval zaběhlé psy, kočky i krysy, a vysloužil si kvůli tomu pověst posedlého podivína. Když se ucházel o ruku dcery jednoho ze svých kolegů, byl odmítnut. Otec se údajně bál, že se objektem pokusů stane i jeho dcera.
Další kroky Pirogovovy kariéry vedly do Petrohradu, kde v roce 1841 nastoupil na místo profesora chirurgické akademie a zároveň šéflékaře vojenské nemocnice. Díky svým funkcím dostal příležitost zavést radikální změny v lékařském vzdělávání i praxi. Využil je beze zbytku. Od základnu přeorganizoval výuku anatomie a chirurgie. Studenti pod jeho vedením začali docházet na praxe do vojenských nemocnic, účastnili se operací, pitev a své zkušenosti zpracovávali do odborných zpráv. Sám Pirogov kromě přenášek obcházel kliniky, operoval i převazoval, poskytoval konzultace v nemocnicích, organizoval semináře, zasedal ve vědeckých a pedagogických výborech. Když nemohl sehnat pro své zákroky vhodné nástroje, přijal místo odborného ředitele závodu jemné mechaniky, kde sám potřebné pomůcky vyvíjel a vyráběl. Nadto stále prováděl odborný výzkum, během kterého provedl více než 11 tisíc pitev. Těla konzervovaná tuhými ruskými mrazy krájel speciální pilou na tenké plátky a pořizoval podrobné nákresy řezů. Vyvinul tak v podstatě metodu snímání, kterou dnes používají moderní CT a MRI skenery.
Vojenský chirurg
Pirogovova vědecká a lékařská praxe byla nerozlučně spjata s vojenským zdravotnictvím a je pokládán za jednoho ze zakladatelů Červeného kříže. Jako válečný chirurg sloužil v bojích na Kavkaze a na Krymu, a byl svědkem, jak špatná organizace lékařské péče a zastaralé metody vedou ke stovkám zbytečných úmrtí. Vyvinul proto dodnes používaný systém známý jako „triáž“ – třídění a rozvoz zraněných podle závažnosti jejich stavu. S organizací a logistikou triáže začaly pod jeho vedením asistovat sbory zdravotních sester. O rok v tom předběhl zakladatelku Červeného kříže Florence Nightingalovou, která sestry organizovala v britské armádě.
V polních nemocnicích také Pirogov ve velkém využíval vlastní metody náprav zlomenin a jejich fixací do škrobových a sádrových obvazů. Aby ošetřovaným pacientům ulevil od bolesti, neváhal na sobě testovat nový vynález francouzského lékaře Williama Mortona - anestézii éterem. Vlastnoručně vyvinul masku umožňující regulovat hloubku a délku narkózy a pouhý rok po publikaci Mortonova objevu už bezbolestně odoperoval stovky pacientů. V polních podmínkách nedělal rozdíly mezi ruskými vojáky a zajatými nepřáteli. Ošetřoval bez rozdílu všechny zraněné a často záměrně operoval pod širým nebem, aby pacienti na vlastní oči viděli, že léčbu už nedoprovází nesnesitelná muka. Mezi vojáky si vysloužil status všemohoucího světce. Jednoho dne mu údajně přinesli tělo padlého kamaráda, kterému šrapnel utrhl hlavu. Byli přesvědčeni, že mu ji Pirogov přišije a vrátí mu život.
Pedagog
Obrovské pracovní nasazení v polních nemocnicích krymských válek se podepsalo na lékařově zdraví. Pirogov se do Ruska vrátil tělesně vyčerpán a duševně otřesen. Jeho zdravotnímu stavu nepřispěl ani návrat do Petrohradu, kde se stal terčem útoků kliky profesorů. Kolegové žárlili na jeho slávu, psali proti němu do novin štvavé články, podpláceli pacienty, aby si na lékaře stěžovali, a dokonce osnovali komplot, jak Pirogova nechat prohlásit za šílence. V roce 1856 proto Pirogov z fakulty odešel a začal se věnovat novému poslání.
Porážku Ruska, které byl na Krymu svědkem, připisoval Pirogov celkové zaostalosti impéria a nevzdělanosti carových poddaných. Po odchodu z Petrohradu proto vstoupil do služeb ministerstva národní výchovy, kde hodlal zavést systém reforem carského školství. S čím se musel potýkat ilustruje kauza, kdy se snažil omezit používání tělesných trestů. Návrh od bití na školách upustit vyvolal takový odpor carských úředníků, že byl Pirogov donucen své stanovisko umírnit a uchýlit se ke kompromisnímu řešení. Jeho oběžník doporučil „používat bití důtkami jen při velmi vážných porušeních kázně“ a radil „bít s citem a pochopením“.
Poslední metoda
I takovéto „kompromisy“ byly považovány za podrývání osvědčených výchovných metod a navrhované reformy byly gubernátory i samotným carem přijímány s krajní nelibostí. Na Pirogova se opět snášela lavina stížností, dokud znechucen nerezignoval. Zbytek života prožil na malém hospodářství ve vesnici Višňa, dnes na jeho počest nesoucí jméno Pirogovo. Z celého Ruska i zahraničí se sem scházeli studenti medicíny i pacienti. Pomáhal jim až do svých 71 let, kdy na následky neléčeného nádoru zemřel. Tělo velkého chirurga bylo nabalzamováno jeho vlastní metodou. Na rozdíl od mumie Lenina, kterou musí v chlazeném sarkofágu neustále udržovat tým specialistů, spočívá dodnes zcela neporušené v kostele v ukrajinském městě Vinnica.
