Hydraulický despotismus: Co spojuje starověký Egypt s dnešní Čínou aneb Jak z vody získat politickou moc
Obě zmíněné civilizace jsou živy primárně vzato ze svých obrovských řek. V obojím případě se jejich správu naučil obstarávat stát, z čehož se následně začala odvíjet jeho legitimita. Oba státy přetavily tuto svoji správní roli v masivní politický vliv.
Karl Wittfogel mířil vysoko a daleko. Voda, jak tvrdil, dává tvar politice. V knize Orientální despotismus z roku 1957 poprvé použil výraz, který se později ujal: hydraulický despotismus. Argumentoval jeho pomocí, že „organizační vzorce, které vyplynuly z vládního dohledu nad vodou, představovaly hlavní faktor ve vývoji a ustavení despotických režimů“.
Někomu to může připadat jako zbytečně deterministický pohled na věc. Rozhodně však nabízí zorný úhel, jímž lze nahlížet na společné znaky dvou vyspělých civilizací, jež od sebe dělí tisíce let i tisíce kilometrů: starověkého Egypta a moderní Číny.
V obou případech dokázala úřední moc v myslích svých poddaných pevně ukotvit představu (ačkoli ne stejně věrohodnou) o vlastní nevyhnutelnosti. Jedním z méně předvídatelných důsledků takového stavu věcí je kombinace zájmu a náklonnosti, již v Číně vyvolala výstava On Top of the Pyramid: The Civilization of Ancient Egypt.
Nevyhnutelní
Muzeum v Šanghaji bylo poslední zářijový víkend otevřeno i přes noc, aby pojalo dav návštěvníků, než super úspěšná výstava skončila. Jak si všimli zvídaví novináři, mnoho návštěvníků v ní našlo podobenství vztažené ke své vlastní současnosti.
Fronta se vinula mezi dovezenými palmami kolem modelu sfingy, jež měla v závěru kufry na kolečkách, jako by se chystala na letiště. Uvnitř byly k vidění prastaré mumifikované kočky, prázdné rakve a pohřební masky. Podle toho, co si člověk myslí, že potřebuje k posmrtnému životu, poznáte leccos o tom, v jaké společnosti žil před smrtí.
„Tady je jasně vidět, že je to kočka,“ volal jeden z hostů u obvázaných kočičích ostatků z let 664 až 332 před Kristem. „Kočky symbolizují štěstí,“ doplnil jiný. I v kosmopolitní Šanghaji byla většina exponátů popsána pouze čínsky — což dobře odráželo složení návštěvníků.
Starověký Egypt má v Číně zvláštní význam. V jejím vzdělávacím systému a historiografii zaujímá významné místo idea „čtyř starověkých civilizací“ – Egypta, Babylonu (či obecněji Mezopotámie), Indie a Číny; Řecko ani Řím v říši středu zase dvakrát nezaujaly. Číňané si velmi považují kontinuity své vlastní historie, kterou vnímají jako kontrastní k ostatním.
V muzeu však návštěvníky více zajímaly spojitosti než rozdíly. „Jejich civilizace je velmi podobná té naší,“ řekla reportérovi Financial Times Chu Ťia-jing, 27letá doktorandka egyptologie. Zejména pohřební kultura měla podle ní podobností se starověkou Čínou habaděj: „Také jsme měli plačky, nosili jsme bílé šaty a přinášeli jsme oběti.“
Pro egyptské vládce byly každoroční dary Nilu požehnáním i administrativní noční můrou. K jejich zachycení, přerozdělení a zpracování byly zapotřebí úřady, písaři a sýpky; vyžadovalo to, aby stát převzal odpovědnost za velkou část veškerého života. Návštěvníkům šanghajského muzea ta choreografie přišla známá. „Jejich civilizace je velmi podobná té naší,“ řekl jeden mladý egyptolog, opět s odkazem na podobné pohřební obřady, i vnějškově podobné.
Gíza jako Tři soutěsky
Wittfogelovo základní tvrzení je poměrně přímočaré: tam, kde zavlažování a ochrana před povodněmi vyžadovaly centralizovanou organizaci, měla politická moc tendenci se koncentrovat silněji než jinde. Ve starověkém Egyptě to znamenalo, že faraon a kněží měli na starost organizaci práce i následné uskladnění obilí; administrativní papyry, jakož i nápisy dochované na budovách zaznamenávají úředníky, účty sýpek a seznamy zásob.
V císařské Číně nutily Žlutá řeka a Velká řeka císaře a mandaríny stavět hráze, kopat kanály a provozovat sýpky. V Čínské lidové republice se stejná logika objevuje v jiné technologii: přehrada Tři soutěsky, národní strategické rezervy a správa povodí potvrzují předpoklad, že ve velké říční civilizaci se od centra očekává, že bude spravovat zdroje, které žádná lokalita nemůže zvládnout sama.
Toto očekávání pomáhá vytvářet instituce. „Hydraulický stát“ nestojí nutně na kultu osobnosti (ačkoli mu může snadno dát vzniknout), nýbrž soustavou rutin. Starověký Egypt pěstoval profesionální úřednickou a církevní byrokracii, která evidovala pracovní úkoly, pozemkové vlastnictví a pohyb obilí. Moderní Čína provozuje rozsáhlý systém kádrů a státní správy, který propojuje ústřední ministerstva s obecními úřady. Oba systémy mají za cíl přeměnit zeměpisnou danost na spravovatelné vstupy: vodu na zavlažování, sklizně na daně, přebytky na politickou stabilitu. Mechanika se mírně liší (veřejná stigmatizace a papyry v písku versus databáze a satelitní monitorování), ale řeší stejný problém: jak přesouvat, měřit a spravovat to, co komunity potřebují k přežití.
Kontrola přebytků je přirozeným důsledkem takového uspořádání věcí. Církevní a královské sýpky v Egyptě zmírňovaly dopady nestálosti Nilu; jejich záznamy ukazují skladování a redistribuci v hubených letech. V dnešní Číně plní státní obilní rezervy, státní podniky a cílené dotace srovnatelnou funkci, a to nejen k nasycení obyvatelstva, ale také ke stabilizaci cen, řízení očekávání a prevenci nepokojů. Wittfogel nebyl jediný, kdo si všiml, že stát, který rozděluje věci nezbytné k přežití, získává snadněji vliv nad společností, která je na něm závislá.
To pomáhá vysvětlit, proč je infrastruktura stejně tak záležitostí politiky jako inženýrství. Pyramidy nebyly jen hrobkami; byly to sociální laboratoře, které organizovaly práci a dávaly na odiv panovníkovu schopnost tomu úkolu dostát. Přehrada Tři soutěsky, vysokorychlostní železniční tratě a projekty iniciativy „Pás a stezka“ se řídí podobnou logikou: jsou to dobře viditelné, nákladné projekty, které propagují kompetence státu a jeho schopnost mobilizovat zdroje ve velkém měřítku.
Na efektnosti si takoví lidé dávají pochopitelně záležet. V Egyptě sloužily ke zviditelnění vládních zásluh pohřební průvody i královská jubilea. V současné Číně za týmž účelem pořádá vládnoucí klika vojenské přehlídky, partajní sjezdy a vymýšlí choreografie významných inaugurací.
Dějinný příběh
Rituály a slavnosti upevňují pocit kontinuity a soustředí se na autoritu jak v manažerském, tak i sakrálním slova smyslu, i když se slovník změnil a namísto Ma'at (principu všeobecné harmonie, jejž před tisícovkami let Egypťané uznávali) funguje významově obdobné „národní omlazení“. Návštěvníci muzea v Šanghaji, stojící bok po boku mezi tisíciletými relikviemi, jako by skládali svého druhu zkoušku občanské angažovanosti: setkávali se s hmatatelnými důkazy starobylosti (a tím legitimity) nároku státu na udržování pořádku a kontinuity.
Tento nárok spoléhá především na narativ, příběh, jejž si vládnoucí garnitura zvolí. Egypt i Čína si vytvořily dlouhou tradici popisování vlastních dějin, v níž je kontinuita klíčová. Egyptské seznamy faraonů a nápisy zdobící nesčetné chrámy podávají dynastickou posloupnost jako obnovení kosmického řádu. Moderní čínská linie – od školních osnov po stranické ideové materiály – se klene v dlouhatánském oblouku pěti tisíc let vývoje, přerušovaném jen občasným ponížením (a následnou hrdou obnovou).
Expozice egyptské civilizace ve městě, které si cení své vlastní starobylosti, nabídla návštěvníkům příležitost zamyslet se nad svým původem i budoucím osudem. Pro mnoho Číňanů funguje zmíněné schéma čtyř starověkých civilizací spíše jako symbolické členství v noblesním klubu než jako archeologická klasifikace. Utvrzuje je v přesvědčení, že Čína patří mezi příslovečné kolébky civilizace. (Toto tvrzení, jak nás učí znalec Číny Henry Kissinger, „má jednu nadstandardní výhodu, totiž že je pravdivé“.) Pro národní sebevědomí – a tím pro drahou stranu a vládu – je to mimořádně výhodné.
Wittfogelovo vyprávění však závisí na tom, co lze mobilizovat: lidi a zdroje. V Egyptě stát organizoval nucené práce na kanálech a památkách; v moderní Číně stát řídí masivní toky pracovní síly prostřednictvím urbanizace, přesídlování kvůli přehradám a plánovaným průmyslovým projektům.
Přesídlení v oblasti Tří soutěsek – stovky tisíc lidí se volky nevolky přestěhovaly, aby uvolnily přehradě místo – je současnou ozvěnou starověké režie toho, čemu se na Západě běžněji říká public relations. Ukazuje, jak ona hydraulická nutnost může vyžadovat společenské přenastavení; celé komunity se přesouvají, aby se přizpůsobily státnímu projektu, který slibuje výhody pro větší skupinu lidí. (S politikou v duchu NIMBY, not in my backyard, jež sužuje například americkou Kalifornii, v Číně daleko nedojdete.) Náklady jsou viditelné a umožňují snadnou glorifikaci manažerských schopností státu.
Příliš mnoho determinismu?
Stejně důležitý je vztah mezi státem a náboženstvím. Wittfogel naznačuje, že agrární despotické režimy měly tendenci absorbovat nebo využívat dominantní náboženství a pomocí jeho rituálů upevňovat vlastní moc. Starověcí egyptští králové to dělali relativně přímočaře: prohlašovali se za de facto bohy, čímž sami sebe dosazovali do role středobodu ekonomického, společenského i duchovního života. Kult faraóna se přirozeně prolínal se záplavami, setím, sklizní, vlastnictvím půdy i sýpkami.
Moderní Čína je naoko sekulární – marxismus, na nějž se komunisté formálně odvolávají, náboženství nepřeje. Vládnoucí partaj si nicméně vypěstovala vlastní rituály, symboly a mravnostní slovník. Programy politického vzdělávání, propagandistické kampaně a institucionalizované „projekty paměti“ jsou prakticky na roveň posvátným textům. Kde veřejnou legitimitu kdysi delegovali kněží, tak dnes činí stranické školy, média a oficiální historiografie.
Wittfogel si vysloužil mnoho kritiky, protože jeho „hydraulická nutnost“ zněla mnohému uchu jeho osvícensky zapálených současníků příliš deterministicky. Kritici poukazují na to, že zavlažování nevede vždy k despotismu; nezávislé obchodní nebo občanské instituce občas dokážou koexistovat se státem řízeným zavlažováním; a naopak jsou města, jež prosperují i bez rozsáhlého zavlažování.
Tyto výhrady jsou opodstatněné. Starověký Egypt nevytvořil monolitický, neměnný politický systém, stejně jako moderní čínský stát existuje ve světě trhů, mezinárodního práva a toků informací, které Wittfogel nemohl plně předvídat. Přesto jeho hydraulická optika osvětluje určité kontinuity: když stát zaujímá pozici, která usměrňuje to, co lidé potřebují, získává asymetricky silnou páku.
Tato páka může být benevolentní – ale také nemusí a pravidlem bývá, že když člověk dostane moc, má sklon ji prohlubovat. To neznamená, že neexistují rozdíly. Stát, jenž přepravuje obilí, aby zabránil hladomoru, vykonává veřejnou službu; stát, který ho zadržuje, aby potrestal nesouhlas, používá nedostatek jako zbraň. Někdy jde o tentýž stát a dokonce tytéž protagonisty.
Núbie nebo Pás a stezka
Historie ukazuje, že hranice mezi jedním a druhým je tenoučká. Egyptská, nábožensky režírovaná ekonomika udržovala sýpky a podporovala dělníky; v pozdějších epochách císařské Číny našly sýpky využití při stabilizaci cen (a tím k podpoře legitimity). Současná čínská vláda využívá centralizované rezervy, průmyslovou politiku a systémy sociálního zabezpečení k posílení makroekonomické odolnosti, ale zároveň také k udržení kontroly nad firmami i lidmi. Aparát, který umožňuje účinné zavlažování polí nebo dodávky energie pro továrny, může stejně dobře sloužit k utužování disciplíny.
Podobnosti obou systémů jsou zjevné i na mezinárodní úrovni. Egypt i Čína se naučily prosazovat svůj vliv prostřednictvím darů a infrastruktury. Egyptští vládci vyměňovali zboží a vyslance s Núbií (zhruba na území dnešního Súdánu) a středomořskými státy. Dnešní Čína využívá půjčky, přístavy a silnice k utváření ekonomických vazeb v Asii, Africe a dalších regionech.
Iniciativa Pás a stezka tvoří příhodnou analogii. Infrastrukturní diplomacie rozšiřuje hydraulickou logiku z domácích povodí globálními dodavatelskými řetězci. Jestliže faraoni posílali své lodě do Puntu, financuje současná Čína přístavy v pákistánském Gwádaru či Džibuti. Logika je stejná, i když rozsahy, právní formy i geopolitické kontexty se liší.
Noční ruch v šanghajském muzeu naznačuje jemnější souvislost: starověk jako zdroj legitimity. Výstava egyptských starožitností v Šanghaji netvrdí, že moderní Čína je politickým dědicem Egypta. Ale uspokojuje moderní touhu po starověku jako důkazu civilizace a civilizaci jako důkazu nároku. Tato touha zapadá do hydraulického příběhu: oba považují čas a nutnost za zdroje, které je třeba spravovat. Minulost, stejně jako řeka musí být usměrněna; přítomnost, stejně jako zavlažování musí být organizována.
Wittfogelův obraz, podle něhož organizační vzorce vzniklé z ovládání vody pomáhají vytvořit určitou formu státu, není univerzální odpovědí na otázku po povaze světového řádu. Při pohledu jeho optikou však pyramidy i přehrady patří do stejné skupiny reakcí na základní problém: jak organizovat lidský život kolem vzácných a kolísavých zdrojů. Vznikající instituce – byrokracie, sýpky, veřejné rituály, mobilizace pracovní síly i vnější diplomacie – jsou pragmatickými řešeními se svými politickými důsledky. V Egyptě i Číně měly tyto důsledky technokratickou i (kvazi) náboženskou podobu. V obou případech je správa toho, co udržuje při životě společnost, klíčem ke koncentraci moci.
Sýpka či datové centrum
Muzejní dav se rozptýlil do vlhké šanghajské noci, někteří s letáky v rukou, jiní se selfíčky se sarkofágy. Jejich ochota stát hodiny ve frontě, aby viděli běh tisíciletí ztělesněný v hmatatelných předmětech, svědčí o platnosti kompromisu, jejž podstupují sami. Za svůj (více či méně ochotný) souhlas dostávají (opět více či méně) kompetentní vedení, odměnou za přijetí kontinuity je jim stabilita, obdivují-li státní show, může jim to dávat pocit, že jejich existence má jistý smysl.
Hydraulický despotismus, jak jej definoval Wittfogel, předpokládá, že když stát jako jediný umí efektivně zavlažovat, bude též vládnout. Poučení plynoucí ze šanghajské výstavy je méně deterministické, ale stejně pozoruhodné: správa nezbytností zůstává ústřední cestou k autoritě, ať už je nástrojem šaduf (páka užívaná k vyzvednutí vody z Nilu, bratranec rumpálu) či superpočítač, sýpka nebo státní datové centrum. Říční koryto se může časem proměňovat, ale voda poteče stále shora dolů. V politice to není jiné.
