Karel IV. : Po pádu na turnaji ochrnul a ztratil syna i manželku. Přesto se nevzdal a získal císařskou korunu
Od podzimu roku 1350 se štěstěna obrací k římskému králi Karlovi zády. Po pádu při souboji na rytířském turnaji ochrne a po vyléčení má jako trvalý následek nachýlenou hlavu. Na Vánoce 1351 umírá jeho dvouletý syn Václav a v únoru 1353 královna Anna Falcká. Karel je tak v sedmatřiceti letech podruhé vdovcem, ale také žádaným ženichem. Vyvolenou se stane třináctiletá Anna Svidnická, která měla být manželkou syna Václava, ale nakonec je jejich manželství nejharmoničtější. Je to Anna, kdo s Karlem prožívá císařskou slávu, dá mu syna a znovu přinese i štěstí.
S tichým zadostiučiněním a vírou ve věci příští spočinuly oči římského i českého krále Karla Lucemburského při průjezdu městskou branou krátce na jejím průčelí, které již tehdy zdobil vedle říšského a bavorského erbu i erb český. Dnes poněkud zapomenutý Sulzbach si Karel jako místo zahájení jízdy za ziskem císařské koruny Svaté říše římské nevybral náhodou.
Po letech úspěšného rozšiřování držav českého krále směrem na západ od českých hranic se Karlovi podařilo z části Horní Falce v severním cípu Bavor a z dalších území vytvořit ucelenou vedlejší zemi s názvem Nové Čechy, jež sahala až před brány Norimberka. Územím procházela z Prahy významná obchodní spojnice zvaná „die Goldene Strasse“, která bude o mnoho let později i trasou poslední cesty Jana Husa do Kostnice. Správním centrem oblasti byl právě Sulzbach, na jehož hradě sídlil králem jmenovaný zemský hejtman a kde fungovala i královská kancelář.
Stopy po tom najdeme v Sulzbachu dodnes. Na domě, kde přenocoval mistr Jan Hus při cestě do Kostnice, lze nalézt i příslušnou pamětní desku a na domě Zur Krone vedle městské radnice na zdi podkroví i mezi dvěma erby s říšskými orlicemi také erb s českým lvem. Nepřehlédnutelná je i socha sv. Václava v životní velikosti v rohovém arkýři místního kostela. Karel věděl, že se pouští na těžkou i nákladnou cestu, na jejímž konci chtěl ziskem císařského titulu vystoupit ze stínu svého otce, Jana Lucemburského.
Cesta měla být završením jeho vlády nad Svatou říší římskou, pod niž patřily tzv. zaalpské země, dnešní Německo, Alsasko, Lucembursko, Belgie, Nizozemí, Rakousko, Čechy a Morava, ale i italská území na sever od papežského státu a Říma, Arelatské království, zahrnující větší část Burgundska, Savojsko a Provence, včetně Avignonu. Korunovaci římského císaře mohl provést jedině papež přímo v Římě. Karel věděl, že římská císařská korunovace je hlavně prestižní záležitost s významem spíše v zaalpské oblasti. Vzhledem ke střetům mezi italskými městskými státy a zájmům Francie bylo faktické ovládnutí severní Itálie nemožné, jak se ostatně přesvědčil jak Karlův děd Jindřich VII. i otec Jan Lucemburský. O silnou vládu římskoněmeckého císaře na italské půdě nakonec nestáli ani papežové, sídlící od roku 1305 v Avignonu.
Pošlete peníze!
Jakmile se Karel rozhodl, nečekal už ani na schválení své římské jízdy z Avignonu, což bylo považováno za povinnost. Správou německé části říše pověřil falckraběte Ruprechta Staršího a po důkladných přípravách zahájil cestu za alpské velikány v den českého zemského patrona sv. Václava 28. září 1354. Kromě doprovodu jemu věrných říšských knížat a pánů s ním vyjel i vojenský oddíl, čítající asi tři sta jezdců. Kromě diplomatických jednání se daly čekat i vojenské střety, zvlášť když mu k tažení chyběl i jasný souhlas papeže Inocence VI., který nahradil Karlova zemřelého přítele, papeže Klementa VI.
Průvod postupoval územím rakouských vévodů a záhy překročil alpské hřebeny. Již 14. října Karla přivítal v Udine nevlastní bratr Mikuláš, patriarcha aquilejský. Zastávka několika dnů sloužila k zotavení účastníků, ale i k seznámení krále s aktuální italskou politickou realitou a k poradám o dalším postupu. A právě v Aquileji zastihla Karla skvělá zpráva, že 5. října zemřel hlavní odpůrce Lucemburků, milánský arcibiskup Giovanni Visconti. Lombardie se tím zdála být otevřená, neboť od nástupců Viscontiho se dal očekávat vstřícnější postoj.
Cesta pokračovala do Feltre, kde Karel jednal s Benátskou ligou, na což navázala v listopadu řada diplomatických jednání ve Vévodském paláci (Palazzo Ducale) v Mantově. Tam si také Karel vyprosil dar části ostatků sv. Longina a ostatky hlavy i těla sv. Víta, největší ozdobu Karlovy sbírky relikvií, pro budovanou katedrálu sv. Víta v Praze. Čím více se Karlovi dařilo ve věci získávání ostatků, tím tristnější byla situace finanční.
V sídle vévodského rodu Gonzagů setrval téměř dva měsíce z tuhé zimy roku 1354. Mezi poselstvy, která odsud vysílal, byla nejdůležitějšími poselstva do Avignonu a do Čech. V Avignonu králův důvěrník Dětřich z Portic vysvětloval papeži nejen důvody neschváleného zahájení italské jízdy, ale měl získat i dodatečné schválení a příslib zajištění ceremoniálních příprav pro korunovaci. Již 21. listopadu se vrátil s příznivou odpovědí a ujištěním, že papež k provedení korunovace jmenoval tři z kardinálů-biskupů. Zvony katedrály v Mantově odměřovaly kroky i Karlovým poslům, mířícím do Čech a dalších území pod jeho vládou. Obsah listů, jež vezli, byl většinou stručný: Pošlete peníze!
Karel a Petrarca
List poselstva do Prahy obsahoval i instrukce pro vypravení průvodu královny Anny Svidnické, která se měla za Karlem dostavit. Do čela jejího doprovodu byl jmenován muž nad jiné mocný, pražský metropolita Arnošt z Pardubic. Povzbuzující bylo také Karlovo setkání s vyslancem Viscontiů, básníkem Franceskem Petrarkou, jenž se i přes nepřízeň počasí za Karlem vypravil. Po prosincové riskantní cestě strávil s Karlem několik dní, během nichž jej vyzýval k obnově římského impéria.
Na Nový rok 1355 Karel dosáhl prvního cíle, když v chrámu sv. Ambrože v Miláně přijal 6. ledna železnou korunu a stal se tak lombardským či italským králem, což byla podmínka budoucí císařské korunovace. Nebe nad Karlovými plány se tak rozjasnilo. Po tomto slibném začátku pokračoval Karel dál po starobylé silnici La Cisa přes Pisu na Řím a v Terenzu jako vzpomínku na vlastní mladický varovný sen založil ke cti Panny Marie sbor mansionářů.
Pisa, na rozdíl od nepřátelsky naladěné sousední Florencie, patřila tradičně k městům, která stála na straně římských králů a císařů, a nebylo divu. Právě ve zdejší katedrále odpočívaly ostatky Karlova děda, císaře Jindřicha VII. Sem také 8. února 1355 dorazila v doprovodu arcibiskupa Arnošta a s reprezentativním průvodem čítajícím dva tisíce jezdců i královna Anna. Karel se choval jako všichni zamilovaní muži, když vyvezl svou milovanou na výlet, aby jí ukázal město svého mládí, Luccu. Hlavním peříčkem Karlovy chlouby byl ale první jím založený hrad Montecarlo. Mimo čepýření před manželkou bylo ale logické, že jeho příjezd do pevnosti na hranicích s nepřátelskou Florentskou republikou měl i mocensky demonstrativní charakter.
Za zmínku stojí i dvě další jednání, svědčící o stoupajícím významu Karlova majestátu i jeho politickém vlivu. V prosinci 1356 jej v Pise vyhledalo papežské poselstvo, mířící k srbskému vládci Štěpánu Dušanovi. Panovník titulující se jako car Srbů a Řeků projevil ochotu konvertovat na katolickou víru za cenu příslibu vojenské podpory proti tureckému nebezpečí, proto porada papežského poselstva s budoucím římským císařem byla nasnadě. Poselstvo anglického krále zase žádalo Karla o zprostředkování v otázce mírových jednání s Francií, která již déle než rok nikam nevedla. Po vyřízení těchto záležitostí a jmenování svých zástupců v Pise a Sieně 22. března 1355 se Karel IV. vydal na poslední úsek cesty.
Třicet hodin na pouti
Do Říma zbývalo asi 250 kilometrů a málo času, neboť korunovace měla proběhnout o Velikonocích, v čase nejvýznamnějších křesťanských svátků. Nakonec i v tomto smyslu byl Karel úspěšný a před brány Říma dorazil přesně na Zelený čtvrtek 2. dubna 1355, kdy svůj tábor rozložil na Monte Mariu u kostela sv. Marie Magdaleny. Před vydáním definitivního souhlasu s korunovací musel totiž dát papeži slib, že nesetrvá v Římě déle než v den korunovace. Papežská kurie by delší pobyt cizího panovníka s ozbrojeným doprovodem pociťovala jako deklasování svého vlivu a intervenci do svrchovanosti papežského státu. Za den se ale nedala stihnout pouť, již si Karel naplánoval. Proto se zachoval jako pohádková chytrá horákyně, aby slib papeži dodržel, a přitom stihl plánovanou pouť.
S tajným souhlasem papeže Inocence VI. vstoupil do Říma hned ve čtvrtek jako host kanovníků svatopetrské baziliky. O půlnoci vstal, aby, jak zaznamenal očitý svědek: „… s velkou pokorou uctil přesvatou Kristovu tvář na Veroničině roušce“, což bylo Karlem oblíbené zpodobnění Krista, které mu ukázal kardinál Pierre de Colombiers, a tím začala Karlova velkopáteční pouť po čtyřech nejvýznamnějších římských bazilikách. Nejdelší čas strávil v klášteře při bazilice San Paolo Fuori le Mura. Odkud, aby uctil památku utrpení Páně, nejel již dál na koni, ale pokračoval jako prostý poutník pěšky. Až po západu slunce došel ke vzdálenému chrámu sv. Jana Křtitele v Lateránu, matce a hlavě všech chrámů Říma i světa (Urbis et orbis) a prvnímu sídlu papežů. Na Sancta Sanctoru, Svatých schodech, se Karel poklonil relikvii vážící se k obřezání Páně, kapce krve chované v křišťálové nádobce. V sakristii zhlédl stůl, na němž Kristus s apoštoly naposledy povečeřel a přijal darem třísku z tohoto stolu. Z Lateránu šel k bazilice Santa Maria Maggiore, kde si prohlédl tamní chrámové relikvie a po půlnoci vstoupil do nedaleko stojícího starobylého kostela Santa Prassede, aby uviděl sloup, u něhož byl Kristus bičován. Od tamního opata přijal darem mnoho relikvií a po krátkém odpočinku byl již před rozedněním v klášteře San Silvestro in Capite, kde se uchovávala hlava sv. Jana Křtitele. V té chvíli byl Karel beze spánku a na nohou již dvacet čtyři hodiny! Po celkem třicetihodinové pouti se vrátil k bazilice sv. Petra a tam vstoupil do papežského paláce. S velkým potěšením se najedl, napil a krátkou chvíli posílil spánkem. Poté se představil všem, kteří ho chtěli pozdravit, a přijal zástupce římského senátu.
Římským císařem
Druhý den brzy ráno 5. dubna 1355 se budoucí císař vrátil do tábora před branami Říma, aby se připravil na korunovační ceremoniál, jenž začal vstupem Karla do Věčného města branou Porta Collina poblíž Andělského hradu. Již před hradby města přišli podle dobových kronik Karlovi vstříc „Římané a převeliké množství jeho lidu ze všech končin světa“. Průvod stovek pánů z řad vysoké šlechty, církevních hodnostářů, hrabat, rytířů a prelátů postupoval ulicemi Říma až ke stupňům svatopetrské baziliky. Účast v průvodu byla pro každého velkým vyznamenáním a znamenala, že účastník patří k evropské politické elitě.
Před dnes již neexistujícím kostelem Panny Marie in Turri sesedl budoucí císař z koně. Polibkem a objetím se přivítal s Pierrem de Colombiersem, kardinálem pověřeným korunovací, jemuž předal obvyklý dar zlata pro papeže. Následovaly korunovační přísahy v kostele Panny Marie in Turri. Po nich Karel vstoupil do baziliky, kde před hrobem sv. Petra padl na tvář a byly nad ním proneseny litanie.
Teprve nyní se k slavnostnímu průvodu připojila i královna Anna. Za sborem pronášených modliteb postoupili římský král a královna k oltáři sv. Mořice, kde kardinál pomazal krále na pravé paži a mezi lopatkami. Tímto okamžikem se Karel stal římským císařem! Podle kronikáře Beneše Krabice byla slavnost ukončena za „… nesmírného jásotu členů českého doprovodu, jenž viděl svého krále na vysokém trůně a korunovaného císařskou korunou. Všichni volali Kyrie eleison a zpívali Te Deum laudamus.“
Po obřadu přejel císař s císařovnou za jásotu obyvatel města na bílých koních přes Tiberu po mostě pod Andělským hradem, ale ještě předtím byl pasován velký počet pánů na rytíře a jiným byly předány významné řády a prebendy. Jako dnes! Pak císařský pár zamířil do Lateránu ke slavnostní hostině a noc již strávil Karel opět za hradbami města. Slib papeži o délce pobytu ve Věčném městě byl splněn – císař se zdržel v Římě pouhý jeden den.
V úterý se vydal po Via Tiburtina do Tivoli, které bylo říšskou državou, vzdálenou asi 30 km od Říma, ale i zde zůstal pouhý den. Neměl totiž důvod zdržovat se příliš blízko na dosah Říma a nechtěl také riskovat. Z úst italských humanistů, včetně Franceska Petrarky, se na Karlovu hlavu pro tak chvatné opuštění Věčného města sesypaly ostré výtky a také mnoho pozdějších historiků mělo způsob Karlova odjezdu z Říma spíš za nedůstojný útěk.
Od chvíle korunovace Karel začal užívat v císařském titulu jméno s pořadovým číslem Čtvrtý, Karolus Quartus, aby zdůraznil svůj původ z rodu Karla Velikého. Již během korunovačního dne podepsal nový císař Karel IV. řadu důležitých listin a dokumentů. Nejdůležitější byla pro země Koruny české takzvaná inkorporační listina, určující všechna získaná panství v Horní Falci a práva, která může český král v těchto zemích užívat. Vážnost a významnost listin zvyšoval, kromě místa a chvíle jejich podpisu, i fakt, že na prvním místě mezi podepsanými svědky bylo jméno Pierre de Colombiers, což Karel vnímal jako nejvyšší posvěcení práv českého krále a existence České koruny.
Vzpoura!
To nám to pěkně začíná, řekl si zřejmě nový císař na zpáteční cestě po příjezdu do Pisy. Spory severoitalských rodinných klanů zde totiž mezitím znovu přerostly v ozbrojené střety a obavy všech, ke komu se císař přidá, činily situaci ještě dramatičtější. Navíc po Pise kolovaly zaručené zprávy o chystaném vymanění Luccy z područí Pisy a všeobecný chaos nakonec našel ventil v útoku na samotného císaře!
V blízkosti kostela Santa Maria della Spina na břehu Arna si Karel i jeho nejbližší doprovod jen se štěstím zachránili holé životy! V noci z 19. na 20. května 1355 vypukl v paláci představitelů města, kde byl císařský pár ubytován, požár. Karel a Anna stačili opustit hořící dům, jenž byl zároveň skladem městské munice, pouze ve velmi sporém oblečení. Nutno přiznat, že ubytovat císařský pár na takovém místě se zdá být poněkud podivuhodné. Následkem paniky po vypuknutí požáru se stalo šíření pověstí, že šlo zřejmě o atentát a že: „Už to začalo!“ Vzápětí opravdu vypuklo povstání, v němž musel císař Karel osobně, se zbraní v ruce hájit císařovnu, život i císařskou čest.
Iniciátoři vzpoury se později, jak jinak než na mučidlech, přiznali ke spiknutí proti císařskému majestátu, aby posléze svá prohlášení odvolali, ale i tak byly tresty tvrdé. V odplatě bylo na příkaz císaře 26. května 1355 vydáno katu sedm mužů, z nichž tři náleželi k rodu Gambacorta.
Všichni popravení přitom patřili mezi muže, bez nichž by Karlův předešlý březnový úspěch v Toskáně nebyl možný. Město bylo potrestáno vysokou pokutou za císaři způsobené škody a císař Karel IV. z Pisy, kde se již necítil bezpečný, po popravě rychle odcestoval. V mnohých pisánských rodinách, které doufaly v císařovu oporu, zanechal slzy, hořkost a zklamání.
Vzpoura znamenala pro Karla zároveň varování a důkaz vratkosti smluv uzavřených před vstupem do Říma. Bortily se na všech stranách a dál na severu Itálie si císař musel tu a tam volný průchod dokonce vynutit zbraněmi. Pospíchal s návratem, jako by chtěl problémy zanechat za alpskými hřebeny. V Pavii zanechal jen svého vikáře a císařský průvod ihned spěchal přes Augsburg dál.
Na počátku července dorazil do Norimberka, aby založením kostela Frauenkirche na místě někdejšího židovského ghetta smazal svůj někdejší souhlas s vypleněním ghetta v roce 1349. Pak pokračoval do hornofalckého Sulzbachu, kde římskou jízdu začal, a dál do Prahy, jež 15. srpna 1355 přivítala s velkou slávou císařský pár při jeho vstupu do města Strahovskou branou.
V dalších dnech provedl císař první oficiální návštěvu na Karlštejně a uspořádal zde oslavy jmenování Anny císařovnou. S ohledem na bezpečnost, již hrad poskytoval, padlo rozhodnutí, že ve velké, zatím nedostavěné věži budou v budoucnosti uloženy říšské korunovační klenoty i odznaky moci, čímž dostal Karlštejn punc nejvyššího významu. Pak už začaly císaři Svaté říše římské Karlu IV. všední pracovní dny.
